Bílé místo na mapě

Je to zajímavý pocit.Dostat se někam,kde dosud nestála lidská noha.Svět se nám zdá být stále menší a prozkoumaný díky komunikačním technologiím.Můžeme si myslet, že všude už někdo byl.Ale nemusí to být pravda.Najednou se z vás stane Kryštof Kolumbus nebo Neil Armstrong. Objevitel ,který stojí na místě, kde před ním zaručeně nikdo nebyl.Prohlížel jsem to místo a našel zkamenělé kusy dřeva spolu s otisky ulit malých korýšů v pískovcových kamenech.Stál jsem ve třímetrovém výkopu za naším domem a odhaloval bílé místo na mapě.

Výstřeďák v Národním

Na prknech divadla můžete shlédnout cokoliv.A třeba vás to i překvapí.Já jsem byl ve Zlaté kapličce.Bylo to 6.února.To si pamatuji přesně.Ten den slavil narozeniny Ronald Reagan. A také moje žena.Pro tak sváteční den jsme si nemohli vybrat lépší místo k oslavě. A hrála se Libuše od Bedřicha Smetany ,vznešená opera , která k Národnímu divadlu patří již od roku 1881.

Seděli jsme v lóži přímo nad orchestrem.Někdo by si řekl , že je to trochu z ruky, dívat se šikmo na jeviště.Ale mě se líbilo ,že vidím na celý symfonický orchestr,který je schován v orchestřišti pod pódiem.

Zazněly první tóny předehry a vtom se objevil v bočním vchodu do orchestřiště drobný chlapík v tmavém obleku a s aktovkou.Muzikant,který přišel pozdě? Zněly slavnostní fanfáry a chlapík kličkoval mezi muzikanty k volné židli vedle tympánů. Posadil se a rozsvítil lampičku na notovém pultíku. Zatímco ostatní muzikanti ze sebe vydávali maximum , chlapík seděl se založenýma rukama a pozoroval dirigenta.Po chvíli se začal šacovat a ze zadní kapsy vylovil objemnou šrajtofli a z ní - tiket sportky.Orchestr odehrál hodně taktů opery, než chlapík zkontroloval všechna tažená čísla. Na jeviště nastupovaly sbory, ale to ho vůbec nebralo.Z aktovky vytáhl termosku s kávou a po chvíli si k tomu rozbalil chleba s máslem.

Vrtalo mi hlavou co to je za výstředního exóta.Vždyť ten do toho orchestru snad ani nepatří!! Vrcholem bylo, když si za zvuku smyčců a zuřivého mávání dirigenta začal pročítat Večerní Prahu jako by se kolem nic nedělo.

To už jsem se nemohl vůbec soustředit na děj opery na jevišti. Kdo to tam proboha je?

Nějaký maskot do počtu nebo co?

Opera už se přehoupla do druhé poloviny,dirigent měl na čele krůpěje potu a podivný chlapík za rachotu tympánů, které stály vedle něho předstíral , že spí.

Najednou nečekaně přišel moment, že chlapík ožil . Probral se ze svojí letargie. Bylo na něm vidět, že přišla jeho velká chvíle. Minuta slávy. Z jedné kapsy vytáhnul kovovou tyčku a z druhé.... stříbrný TRIANGL.

Vstal , svůj hudební nástroj držel před sebou aby ho všichni viděli a zahrál :

CINK CINK .....CINK CINK

Triangl schoval do kapsy a do konce opery si četl noviny. Já ho měl za výstředního exóta

a on to byl: - Sólista Národního divadla na triangl.

Běžte do Národního , určitě to bude i pro vás nezapomenutelný zážitek.

Tedy pokud seženete lístek do lóže nad orchestrem.