Spokojený, jako starý pes

Trochu posmutnělá historka se šťastným koncem.Neděli jsem věnoval údržbě a úklidu auta.Nechal jsem otevřené zadní dveře mého kombíku a doléval olej do motoru. K autu přišel náš Riči.Pes,kterého máme už 12 roků.Začal kňučet,tak se koukám, co se děje.Přední tlapy měl v autě , nedařilo se mu ale dostat i zadní nohy nahoru do nákladního prostoru.Vzpoměl si,že jsme ho takhle vozili.Ale naposledy to bylo před dvěma lety.To byl ještě čilý. Co je Ričí? Ty chceš nahoru ? povídám mu . Otočil ke mě prosebně svojí velkou hlavu a dělal na mě psí oči . Tam Riči nevylezeš a nikam nejedeme. Pochopil, co mu říkám a nepokoušel se znovu vylézt.Po chvilce seskočil.Ale přišel ke mě a žďuchnul do mě čumákem.Je to jeho oblíbené gesto,když něco chce.Koukal do otevřených dveří auta a vrtěl ocasem .Prostě mě přemluvil.Udělal jsem schody do auta z přepravek na zeleninu.Riči je japonská doga Tosa-inu a váží 55 kilo.Po bedýnkach vylezl do auta a spokojeně se tam uvelebil.A tak jsme spolu jeli v dnešním parnu na výlet k potoku.Rád se tam před lety brouzdal ve vodě a vytahoval kameny.U potoka byla stráň ,ke které jsem nacouval a tak se mu dobře vystupovalo.Brodil se v potoce,aportoval hozený klacek a bylo vidět, že má radost.

Starý pes.Starý ,šťastný,spokojený pes.Máme ho rádi a on má rád nás.

A přinutil mne se zamyslet.

Jednou třeba budu jako ten starý pes.Nikam nevylezu ,nikam se nedostanu.Bezradně se budu rozhlížet kolem sebe.

Příjde pomoc a podaná ruka?

Udělali jste za poslední měsíc nějaký skutek , dobrou věc, která by potěšila někoho,kdo to zrovna potřeboval ?

Seď , je to Kazach !

Dvě hodiny letu z Prahy Ruzyně do Moskvy.Přistáváme na letišti Šeremetěvo.Po zdlouhavém pasovém a celním odbavení

a ztrátě mého kufru chápu ,proč je toto letiště zařazeno mezi deseti nejhoršími na světě.

V hale na mě čeká můj průvodce Sergej Ivanovič.Moje cesta pokračuje do dvěstě kilometrů vzdáleného oblastního města Vladimir. Musíme se dostat na vlakové nádraží Kazanskyj vagzal. Hlučným,dlouhým eskalátorem sjíždíme do podzemí moskevského metra.Připomíná mi to mraveniště.Všichni někam spěchají. Z tunelů se tlačí podivný zatuchlý vzduch a za ním přijíždí vlaková souprava. Vagóny poznávám, jsou stejné jako jezdí v Praze. V Moskvě ale působí omšele.Ostorožno dvjer zakryvajetsja, ozve se z reproduktoru a souprava se rozjíždí.Se Sergejem zabíráme místo na červené koženkové lavici vedle dveří.

Na dalších stanicích se vagón metra rychle plní cestujícími.Nastoupí také opálený, vráščitý, hubený stařík .

Zaujme mě tím, že má v červnu na hlavě kožešinovou čepici.A jeho kabát je sešitý z malých kožených kousků .

V ruce drží omšelý , snad vojenský plátěný batoh.Zůstává stát u tyče u dveří, kousek ode mne.

Vstal jsem, abych staříka pustil sednout. Sergej Ivanovič mě rázně stáhnul zpět na sedadlo....

Seďaj!.........řekne mi do ucha abych to slyšel přes hluk rozjíždějícího vagonu.Nechápavě se otáčím.

Seďaj ,eto Kazach ! Něsmatri na něvo! opakuje.

A tak jsem pochopil, že Kazaši jsou sice odolní,dlouhověcí , ale v metru musí stát protože je Rusové nemají rádi.

I když jsem se na kazašského staříka nedíval ,cítil jsem celou cestu pohled jeho očí.

Styděl jsem se.Styděl jsem se za Sergeje Ivanoviče.

Zlatá hokejka z Nagana

Hokej tento týden ovládl naše domovy, hospůdky a bary.Mistrovství světa 2016 v Moskvě už od samého počátku nadchlo všechny sportovní fandy.Český národ najednou drží pospolu a politika a migrační vlna jde stranou.

A já si vždy vzpomenu na jednu velkou hokejovou událost. Zimní olympijské hry v Naganu v únoru 1998.

Skákali jsme tehdy radostí a vzniklo to známé,kdo neskáče není Čech.

Náš hokejový tým získal trofej nejvyšší ,zlatou medaili.Na druhém místě tehdy byli Rusové a třetí Finsko.

Naši zlatí kluci se vrátili jako hrdinové a jejich jména nám nadlouho zůstala v paměti.

Vítalo je tehdy zaplněné Staroměstské náměstí i president Václav Havel.Sledovali jsme přímý přenos v televizi.

Nedlouho potom se mi přihodilo něco nezapomenutelného , co ve mě přetrvává i po tolika letech.

V květnu 1998 jsem dostal objednávku na montáž soupravy pro příjem satelitní televize.

Bylo to do Litvínova s tím, že adresu a jméno zákazníka se dozvím na místě.Chlapík u zimního stadionu mě poslal ještě pár kilometrů za Litvínov do Janova. Bungalov s bazénem.V zahradě stála dvoumetrová dřevěná socha hokejisty s hokejkou. Pod tím vyřezaný nápis H L Í N A.

Sále jsem nic netušil. Až když se objevil ve dveřích majitel domu.

To už jsem viděl, že dřevěná socha hokejisty je v životní velikosti.Přišel mi naproti Ivan Hlinka.

Jeho první slova byla : "V Americe na hotelu mi hrálo dvěstě televizních programů.Tady hrajou čtyři a všechny na hovno. Tak s tím něco udělej." Namontoval jsem satelitní anténu a zprovoznil české a zahraniční satelitní kanály.

Pan Hlinka byl spokojený.Asi hodně spokojený. Přinesl hokejku na které byla obtočená stužka se zlatou medailí.

"To mám trofej z Olympiády " řekl mi.

Já jsem jen špitnul " To je ta zlatá, vítězná z Nagana? Můžu?" Podal mi hokejku do ruky. "Klidně si ji prohlédni,je to ona".

Stále jsem tomu nevěřil.Držím v ruce zlatou hokejku z Nagana, kterou Petr Svoboda střelil vítězný a rozhodující gól.

Na hokejce červeno-modro-bílý proužek našich národních barev.

A po celé délce podpisy našich národních hokejových reprezentantů :

Hašek , Šmehlík, Šlégr, Hamrlík, Svoboda, Špaček, Kučera , Jágr, Růžička, Straka, Ručinský, Reichel, Lang, Moravec, Dopita, Beránek , Čaloun, Patera, M. Procházka.

Našich zlatých kluků z olympiády !

Byl to pro mne fantastický neopakovatelný zážitek. Krásné setkání s Ivanem HLINKOU .

Vzpomínky na něj zůstanou stále živé.