A je to

     A jsme zase na konci.Na konci řádku,kapitoly,knížky? No, je to jenom konec roku.Tak si to projdem.Co se povedlo? Blog mám už 3 roky,od 15.května 2008.Není takový  vyumělkovaný jako ho mají jinde.Nejsou tam fotky,životopisy hvězd nebo soutěže. Při tom věčném spěchu odněkud někam to nějak nestíhám. Ale díky za každého  čtenáře. A ještě víc potěší ,když někdo zareaguje a napíše mi. Nedávno mě pochválila i moje paní učitelka ze základky,kde beru inspiraci na moje článečky,že jsou tak zajímavé.Já to mám jednoduché ,všechno je to ze života .  Statistika návštěvnosti  říká, že tady bylo přes 8300 návštěv.Kupodivu nejvíce jich bylo,když jsem napsal úplnou kravinu ,kterou jsem ani neměl ze své hlavy, ale řekla jí v televizi Lucie B.  Taková je doba.Všechno se odehrává ve zkratce, emoce ve smajlících . Když je to krátké a stručné, dá se to hned pochopit. Jak pravil jeden ostravak :"My mluvime kratce,bo neni čas!". Ale slibuji, že já si příští rok  čas udělám.Našel jsem ve spodním šuplíku fotky hvězd,které dosud nikde nebyly zveřejněny ,tak si je dám do alba.Náš pes  ,který na nás začal mluvit chce taky svůj blog, a protože má moc velké packy  nemůže mačkat klávesnici tak mu s tím budu muset pomáhat.Tak to bude ten nový rok pestrý.Už se na to těším.Těšte se taky.Na cokoliv co příjde. 

Jak jsem byl kouzelníkem

Byl jsem kouzelníkem dávno před Harry Pottrem.V téhle zimní době si na to vždycky vzpomenu.Ve škole jsme měli vánoční besídky.Já byl dítko zvídavé a tak jsem si nacvičil několik kouzelnických triků pro pobavení spolužáků a rodičů.Měl jsem i frak s tajnými kapsami a skládací klobouk- cilindr.Na pár magických kouzel si pamatuji stále.Vzal jsem čistý bílý papír, posypal ho barevnou křídou a na papíře se objevil nápis VÁNOCE.Pak se mi v puse objevilo vajíčko ,byl to vlasně míček ,hodil jsem ho do klobouku,ale objevil se další a další, dohromady pět míčků. Musel jsem si dávat pozor na děti, které stály vzadu na jevišti, aby moje triky neprokoukly.A tak třeba propadla velká hrací kostka kovovým tácem do klobouku ale tam nebyla.Nebo jsem vzal prázdný džbánek, nalil do něj ze sklenice vodu a zpátky jsem naléval červené víno ,když jsem to opakoval, byla z toho zase voda.Přestřihnul jsem provaz ,ale ten byl vzápětí zase celý.No na Copperfielda jsem neměl,ale bylo mi dvanáct a do kouzelnické školy v Bradavicích jsem nechodil.Kamarádi byli z mého kouzlení nadšeni.Dokonce žadonili ,"Řekni nám jak to děláš?" .

Odpověď byla jednoduchá. Prostě kouzlím.

Po letech dělala dcera narozeninové párty pro děti na zahradě.A jestli bych nemohl předvést pár triků.Že napíše do pozvánky "Možná příjde i kouzelník Čáryprsk".

Přibral jsem si malého Honzíka ,jako kouzelníkova učně.Na párty bylo tak 15 dětí ze školy a od sousedů.Začali jsme stříháním provazu.Honzík měl z prádelní šňůry dva kusy,já měl šňůru celou. Naléval jsem vodu ze džbánku do papírového kornoutu a nic mi nevyteklo,voda zmizela.Honzík se celý polil. Ale na sedmiletého kluka to bral všechno velice vážně a nezkazil legraci, kterou z toho měli ostatní.Další bylo stříhání novin,z těch se udělá papírová koule ta se rozbalí a noviny jsou opět celé. Honzík z toho měl pořád cáry papírů.

Ale na závěr přišel trik ,velké kouzlo, které ovládáme jenom my dva s Honzíkem a potom možná David Capperfield v Americe.Děti jsme posadili na židle proti našemu domu a vysvětlili jim , ať si v duchu představí, že tam dům není.A za chvilku, že celý dům zmizí a nebudou nic vidět.

Chvilku jsme je napínali ,předříkávali jsme s Honzíkem naučenou zaklínací formuli .

Čáááry mááry prsk !!! A PAK TO PŘIŠLO!!

Zezadu jsme na nic netušící diváky přetáhli plachtu.Kouzlo se podařilo .NIC NEVIDĚLI.

PS: Kouzelnou zimu, kouzelné vánoce a kouzelný Nový rok Vám všem !

Fenomén doby

Víte jaký je opak Déjá vu [ Déža ví ] ?

Déža neví.

Krásné procitání

František má nevšední zálibu.Je to těžká, ale nádherná činnost.Těžká doslova ,jak práce ,tak výsledný produkt. Pro nás laiky někdy nepochopitelná. Jak je to možné něco takového stvořit?Jeho velkým koníčkem je sochařina.

Když si prohlížíte jeho díla , usmívá se na dotazy ,jak to dokázal."V každém kameni je ukrytá ženská , jenom jí musíš umět dostat ven", je jeho odpověď.Při sochařském sympóziu v Zubrnicích mu ale někdo neviditelný vedl ruku.

František se na letní setkání sochařů dobře připravil.Nakreslil množství skic ,náčrtků a anatomických studií .Udělal si několik malých modelů z hlíny.Nechal si vyrobit od kováře malé a velké majzlíky, špičák,dvojzubec,čtyřzubec , paličku pemrlici. K tomu nakoupil různé brousky a brusné kameny.Základem budoucího díla je pískovcový kvádr.

Tomu František vdechne podobu, tvary a křivky ,které před tím měl na papíře a v malých hliněných modelech.Dopředu ale neví ,jak velký bude kámen ,dovezený z dalekého kamenolomu. Jestli v něm budou všechny proporce , které chce dát kamenné krásce.

V letním horku dostává pískovcový kvádr postupně tvar.Kolem se nevznáší mlžný opar , ale jemný prach a písek ,který za chvíli máte všude.

Po týdnu pracného sekání,broušení a tvarování se začne objevovat, co bylo v kameni skryto před našimi zraky.František už to ví. My to zatím jenom tušíme.

Mnoho návštěvníků se zájmem sledovalo , jak se rodí socha.Někteří si chtěli vyzkoušet jak se drží majzlík a kladivo.Těm dovolil upravit některé části .

Přišel se podívat také malý pomocníček a moc se mu to líbilo.

Zlehka opracovával detaily ,jako by to ani nebyl kámen.

Při téhle návštěvě jsem si všimnul vlasů kamenné krásky.Jak jsou pěkně spletené do copánků.Kde jsem to jenom viděl?Františku ta hlava je jako z obrazů Alfonse Muchy.

Poodstoupil od svého díla , pohlédl na hlavu a pak mi řekl: "To se ti jenom zdá, to je podoba čistě náhodná."

Vím ,že František od Alfonse Muchy neopisoval ,ale doma jsem se na některá Muchova díla podíval.

Celé sochařské sympózium se blížilo do finále a připravovala se sobotní slavnostní vernisáž ,kde se představí sochařská díla veřejnosti.

Ráno jsem si pustil rádio: Dnes je sobota 24.července 2010.Celý umělecký svět si připomíná 150.výročí narození malíře Alfonse Muchy.

Vernisáž otevřel pan starosta Zubrnic .Byla k vidění díla deseti sochařů z uměleckého

sdružení SPOLU .Sešlo se tu mnoho milovníků umění.Přijeli návštěvníci ze zahraničí.

Všichni obdivovali Františkovo dílo.Krásku ,která procitá z kamene. PROCITÁNÍ.

Ale jenom já vím ,kdo stál celou dobu za Františkem a neviditelně mu vedl jeho ruku .

Sranda jako na hřbitově

Vraceli jsme se  v mrazivé noci z  venkovské taneční zábavy.Domů jsme jezdili vlakem .              Na nádraží  to bylo asi 2 kilometry.Sníh křupal pod nohama a cestu nám osvětloval měsíc.

V polovině cesty byl malý hřbitov.Tady si potřeboval kapelník Karel odskočit.Tak odbočil z cesty. Po chvíli se vrátil a roztřeseným hlasem nám povídá: "Tam byl nějakej divnej chlap. Dělal na mě hůů hůů. A říkal  - Já jsem duch hostinskýho Palivce ,kdo jseš ty?  Já jsem řekl -Já sem duch Cát!"

Venca ten měl zase jiný problém.Přišli za ním příbuzní a ptali se ho proč nebyl na hřbitově na pohřbu tchýně.A víte co jim řekl? No a co , ona na můj taky nepůjde.

Třetí historka je z Moravy.Starý vinař opustil navždy svůj milovaný vinohrad.Když četli jeho závěť ,bylo tam mimo jiné,že chce aby mu na hrob nalili nejlepší ročník jeho vína ze sklípku. Kamarádi,kteří se o tom dozvěděli si řekli: Tož jo ,ale nejdříve ho prolejeme ledvinama.

A tak přidávám zásadu Klubu přátel dobré pohody Petra Novotného č22.

Každý den je jenom jednou za život. Nesmíme si ho pokazit.

P.S. Včera ,když jsem psal tohle veselé morbidní téma něco hrozně bouchlo v kuchyni.Když jsem se odvážil tam jít , zjistil jsem ,že spadla garnýž se záclonou.Normálně tam visela tři roky a najednou buch dolů.Že by se ozval někdo  o kom jsem tu psal?

Pohlazení bleskem

Ten letošní srpnový pátek jsem byl v centru města.Auto jsem nechal na parkovišti 200 metrů dále.Netušil jsem jaké drama za chvíli prožiju.Kolem patnácté hodiny se zatáhla obloha.Za chvíli pěkně lilo a do toho přišla bouřka.Běžel jsem k autu, hustý déšť mi promáčel košili .Schoval jsem se do průchodu u hotelu ,ale nebyla to ta správná volba.Za chvíli tudy protékaly proudy vody.A k tomu mi ještě někdo volal na mobil.Ženský hlas se podivoval, proč jim přestal hrát satelit.Trpělivě jsem vysvětloval, že je to kvůli bouřce a silnému dešti........ vtom to přišlo! Mezi paneláky hodně blízko ode mne udeřil blesk.Oslnivé fialové světlo, hrozná rána a závan větru.Vzápětí jsem ucítil pálivou bolest na předloktí levé ruky ve které jsem držel mobil.Jako když se nechtěně opřete o rozpálená kamna.Leknutí . Mobil jsem hodil do tašky a prohlížel si ruku. Palilo mě to od hřbetu ruky až po loket.Trochu v šoku jsem vyrazil k mému autu. Pršelo a po silnici se valil hnědý proud vody .

Na mě nezůstalo nic suchého.Konečně v autě.Na kůži na předloktí jsem měl červený šrám. Blízké setkání prvního stupně -pohlazení bleskem jsem přežil. Už vím proč by se nemělo za bouřky telefonovat z mobilu.Může se vám z něj stát hromosvod.Elektrický výboj z blesku projel mokrým prostředím na anténu mobilu ,odtud po mé ruce a přes promočené kalhoty skončil v zemi.Naštěstí to byla jenom nějaké postranní ,již oslabená část výboje.Jinak bych vám nemohl tuto šokovou příhodu popsat.

Zkamenělé stopy

Měl jsem poslední den dovolené a napadlo mě zajít na druhou stranu ostrova,kam téměř nikdo nechodil.Náhodného návštěvníka mohla odradit špatná,neudržovaná cesta podle moře .Tu jsem překonal.Pak se objevil zápach odpadků, někde nablízku musela být skládka.Šel jsem vytrvale dále . Až se objevily výstražné tabule " Varování -zóna smrti " s lebkou a skříženými hnáty . Dokonce ve dvou jazycích.Tady jsem znejistěl.Počkal jsem opodál a pozoroval domorodce.Ti ale tudy procházeli s ručníky a slunečníky na mořské pobřeží bez zastavení. Tak jsem šel za nimi. Přišel jsem na úzkou kamenitou pláž ,která se lišila od té naší turistické .

Mořské pobřeží tady nebylo udržované. Kolem cesty byl vysypaný stavební odpad,cihly, obkladačky,suť. Do moře zasahovala dlouhá mola ,ktrá sloužila jako vlnolamy.Na molech i na pobřeží ležely obrovské kamenné kvádry více jak metr vysoké , chránily pobřeží před náporem mořských vln.Vylezl jsem na sluncem rozpálené kvádry u pobřeží a šel po nich .Po chvíli jsem zjistil,že to nejsou obyčejné kameny ,ale vytěžené v lomu a zřejmě na ostrov dovezené lodí.A v mnoha kamenech byli znát zkamenělí mořští živočichové.To mě zaujalo a začal jsem si kameny fotit a natáčet kamerou.Byly tam zastoupeny pískovce ,mramor i žula.

Na jednom pískovcovém kameni jsem objevil lidskou stopu.Prohlížel jsem ji ze všech stran ,jestli to není jen hra světla.Byl to jasný otisk chodidla levé nohy dlouhý asi 12 centimetrů.Palec byl společně s ostatními prsty.Kdyby otisk patři lidoopovi ,palec by byl od ostatních prstů odchýlen.Kámen byl složením z pískovce a křídy.Mohl vzniknout v době třetihor.Ty ale končily před 2 miliony let.Člověk se měl objevit na Zemi před 200 tisíci lety.Ten kdo zanechal stopu ve zkamenělém písku musel být současníkem dinosaurů!Překvapeně jsem zíral na kámen, když jsem zhruba 50 cm od malé stopy objevil otisk většího chodidla.Na délku měřilo 18 cm. Adam a Eva, kteří se procházeli blátivým pobřežím třetihor a zanechali nám tu svojí vizitku.

Prohlédněte si fotografie a napište mi co si o tom myslíte.

Setkání s filmovou STAR

Procházky po mořském pobřeží byly pro mně příjemným začátkem každého dne.Ráno jsem vstal dříve a mohl jsem vidět nevšední východ slunce .V mlžném oparu se v dálce na hladině moře nejdříve objevil růžový obláček.Ten se změnil v červenou kouli ,která se vynořovala nad obzorem z vody a její barva se postupně měnila na zlatou.Mořská hladina s každou přicházející vlnou přinášela zlaté světlo k pobřeží.Sluneční paprsky mně po chvíli polechtaly po tváři. A já šel na procházku po pláži, kde  nebylo živáčka.Moje nohy zanechávaly v písku otisky, které se za chvíli rozpustily v mořské vodě.Mohl jsem pozorovat malé kraby ,které přinesla vlna na pobřeží a další je vrátila zpět.V dálce na obzoru pluly rybářské lodě.Další horký letní den mohl začít.

Jednoho červencového rána ale vše bylo jinak.Večer před tím byla bouřka. Ráno moře připravilo písečným plážím pěkné překvapení.Na břehu leželo množství stromů,větví a prken. Mezi tím byly zbytky rybářských sítí, velké plastové bóje ,plastikové barely a pet lahve.Všechno bylo dobarveno zelenými chaluhami.Tentokrát se nedalo jít na procházku mořskou vodou.Byla kalná a plná odpadků.Šel jsem tři kilometry po pobřeží a říkal si kdo tohle bude uklízet.

Vtom jsem ho uviděl . Filmovou STAR . Bylo to za zónou placených pláží.V místech kde mořské vlny vyplavily na pobřeží největší množství odpadků a větví.Poznal jsem ho hned na první pohled. Filmový hrdina,který hrál ve známém filmu po boku Toma Hankse.Ve filmu ale skončil tragicky, když spadl z voru a odnesl jej mořský proud. A já měl to štěstí, že jsem ho potkal na italském pobřeží. Bílý ,kulatý ,trochu odřený,mořské vlny si s ním pohazovaly ,ale byl to určitě ON.

TROSEČNÍK  pan WILSON........

Yeah Brouci

Poslouchal jsem je skoro každý večer.Měl jsem malý tranzistorák a po deváté hodině začal fungovat dálkový přenos rozhlasových vln odrazem od ionosféry.A tak se dalo poslouchat na středních vlnách rádio Luxembourg zvané Laxík.Zvuk kolísal a ztrácel se ale byla to ta správná muzika .Laxík měl svojí specifickou barvu zvuku prokládanou úniky signálu. Beatles se svými písničkami mě dostali.Z textů jsem se naučil docela obstojně anglicky ,protože hodně jejich skladeb má v sobě nějaký příběh. Myslím,že dnes už by texty písní Beatles mohly být součástí moderní poezie.

Už jsou tady MIB- Muži v černém !

Zazvonili nám u domovních dveří.Dva chlapíci.Větší hubený a menší kulatý.Měli na sobě dokonale padnoucí černé obleky a bílé košile.V první chvíli mě napadlo MIB, muži v černém- jako vystřižení z holywoodského filmu !!Už jsou tady a přímo před našimi dveřmi. "Dobrý den ", slušně pozdravili "přicházíme ze Spojených států z města Salt Lake City a máme pro vás důležité poselství".Mluvil česky, ale z jeho řeči byl znát cizí přízvuk.A je to tady, co nám chtějí? Hlavou se mi začaly prohánět různé myšlenky. Co je to za poselství ?Chtějí nás zapojit do programu kontaktů s mimozemskými civilizacemi?"Pozvete- nás- prosím -dále, všechno -vám -vysvětlíme" ,začal ten větší až přehnanou strojovou výslovností jednotlivých českých slov.

Pozvali jsme je do obýváku.Dáte si kávu nebo čaj?Menší kulatý také začal mluvit"Já- bych- prosil- jeden- šálek- čaje".Vysoukal ze sebe naučenou větičku.Posadili se na sedačku.Všimnul jsem si ,že mají sebou baťůžky.Větší hubený se rozpovídal.

Jsme misionáři církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ze Spojených států.Přinášíme vám slovo boží.Z batůžku vytáhl černou knihu nadepsanou zlatým písmem.KNIHA MORMON.

Teď mi to došlo.Mormoni jsou tady.Elegantně,slušně a nevtíravě se nám vloudili do obýváku. A začali se svým výkladem mormonské bible od Josepha Smitha ,který prý dostal zlaté desky s pokyny jak založit novou církev.Mě by v tu chvíli více zajímalo, jak žijí mladí lidé v USA .Ale oni se rozpovídali, větší to měl dobře naučené a menší po něm jenom opakoval nějkou větu.Občas se podíval do poznámek a pokračoval v papouškování naučených větiček.Vydržel dvě hodiny mluvit .

O zjevení anděla a o tom, že Židé byli v Americe dávno před Kolumbem.Že dnes mladí lidé místo aby poslouchali slovo boží raději berou drogy. Když skončil ,obrátil se na nás."Chcete -se-na-něco-zeptat,co-si -o-tom -všem -myslíte?"

Můj sedmnáctiletý syn ,který do té doby tiše seděl a naslouchal povídání Američanů jim perfektní angličtinou řekl :

" I think that all is just a chemical! "(myslím ,že je to všechno jenom chemie). Mormoni na sebe zmateně pohlédli.Nečekali takovou reakci, a neměli na to naučenou žádnou odpověď.Slušně poděkovali za šálek čaje a od té doby se již u nás neukázali.

Katastrofa,nejde Nova

Zazvonil mi mobil.Není to nic neobvyklého.Lidé mi volají často ,když jim nehraje televize.Dokonce je to pro ně jednodušší zavolat,než hledat návod na obsluhu.

"Nehraje nám NOVA, co mám dělat?" zněl úpěnlivý hlas ve sluchátku."Dneska asi už nic,bežte spát" , odpověděl jsem klidně.Bylo půl osmé a začínaly mi zprávy na Nově ."No to né, od osmi dávají Ordinaci a moje žena už tady vyšiluje,že jí neuvidí.Pomyslel jsem si :Jó ty televizní závisláci!Chlapík pokračoval:" Něco jsem zmáčknul na ovladači od televize a teď to píše BEZ SIGNÁLU.Nemůžete k nám přijet?" No dneska už ne, ale zkusíme to společně rozběhnout.Co máte za televizi? " No máme takovou tu placatou EL ES DÉ 94 centimetrů". Jó myslíte elcédéčko ,ale jakou máte značku ?"Já nevím ,já se podívám, je to Samsung"odpověděl mi.Musel jsem zapnout svojí virtuální paměť, co má Samsung za tlačítka na ovladači. "Přijímáte analog nebo digitál?" To já nevím ,ozvalo se na druhé straně." Přijímali jste třeba Novu Cinema?" Ano tu jsme měli. "Dobře,tak to je digitál,tak stiskněte tlačítko A/D a potom MENU.Postupně jsem navigoval nešťastného človíčka jak naladit kanály televizoru."Máte to všechno,kolik tam máte kanálů?"zeptal jsem se."No je jich tam dvanáct ,ale před tím jich tam bylo jen devět,to jste dobrej,já vám moc děkuju,že budu mít doma klid,znáte ženský."Byl jsem pro něj v tu chvíli přítel na telefonu ."Vy jste dobrý,že jste to sám zvládnul",pochválil jsem ho.Na Nově právě končily moje oblíbené zprávy.Tentokrát jsem je bohužel neviděl.Jó ty televizní závisláci!

Jak nám Amíci vyfoukli Jantarovou komnatu

Zašel jsem si na pivo do oblíbené hospůdky.Nechodím tam často ,ale pokaždé tam vidím Vencu. Seděl tam i ve čtvrtek v poloprázdném lokále.Chtěl jsem si sednout jinam, ale volal na mě : "Nazdáár ,kde se tu bereš", jako kdyby jsme byli staří známí.Udělal jsem chybu,že jsem si přisedl. Na Vencovi bylo znát ,že už má v sobě pár piv.Začal mluvit o politické situaci, probral naší ekonomiku , ale když viděl ,že mně to nebere zkoušel to s fotbalem."Hele Venco",povídám mu " to už jsi mi říkal minule, a já si přišel odpočinout po práci a ne se nervovat!".Na chvíli ztichnul a dopil svůj půllitr. "Nemoh bys mi zaplatit pivo, řeknu ti něco ,co nikdo neví a nikomu jsem to ještě neřek". Přikývl jsem a čekal nějakou opileckou historku, kterou si Venca vydělá na alkohol. A on začal. "Před pár lety tady Amíci točili film.Já jsem dělal u bezpečnostní agentury,než mě vyhodili.Ta agentura hlídala, když se natáčelo,aby tam nelezli čumilové." "A co to bylo za film?", vyzvídal jsem. Ani nevím , to mělo nějaký divný název, ale to je jedno .My jsme dostali hlídat úsek od vesnice.Přijelo tam asi 6 kamionů s plechovejma bednama a pak tam týden maníci stavěli takový starý město. Ono to vlastně bylo všechno jen namalovaný a opřený o dřevěnou konstrukci. Taky tam postavili tak 10 metrů vysoký jeřáb, takovou ruku s kamerou. Pak tam jezdili lidi s autobusem na natáčení. Pár maníků tam bylo pořád i v noci, protože tam měli ty kamiony.No a to mi bylo divný, že se třeba večer nic nenatáčelo a ta kamera na tý ruce se hýbala , tak se s ní mohli dívat po okolí. Taky sem se divil, proč to natáčí zrovna na tomhle místě na poli u lesa, kde nic zajímavého k vidění není.Ani tam nebyla pořádně přístupová cesta, tu si vyjeli až s těma kamionama. No a pak jsem je viděl ,jak táhnou plechový bedny do lesa.Když mě můj parťák střídal ,tak jsem zajel s autem k hájovně a šel se podívat,co v tom lese dělají.No bylo to jak nějaké vojenské manévry.Každej měl černý mundůr a takovou vysílačku do ucha a pořád se jen ohlíželi.Já byl dobře schovaný, tak mě nemohli vidět.Přitočil se k nám vrchní a Venca si dal další pivo a objednal si velký rum.Na účtence již měl šest čárek ,tedy šest piv.Pak pokračoval ve své historce.No oni tam měli kameru na gumových kolečkách ,jezdili s tím mezi stromy ,ale ta kamera byla otočená proti zemi.To sem tam ležel skoro hodinu a pořád jezdili sem tam.Divný né ?Vrchní přinesl rum a Venca ho do sebe šoupnul.Další den jsem si chtěl na ně dát bacha,kdy půjdou do lesa od těch kamionů.Ale asi tam šli už brzy ráno.Ale jednou jsem je viděl po natáčení,když už tam nikdo nebyl ,tak nesli plechový bedny z lesa do kamionu.Zarazil jsem ho:"Myslíš Venco,že tam něco hledali?" No určitě jo,protože Ota má minohledačku a šmejdí tady po okolí a ten mi řekl, že tady někde za války měli Němci muničák.Ty Amíci museli mít stopro informace, když se na to takhle připravili.To byli profíci co jdou najisto , ne jako ten hledač pokladů Mužík co nic ve Štěchovicích nenašel . Vem si jak to měli dobře zorganizované ,aby se dostali na místo,tak tam jako točili film. Aby to mohli najít ,tak si to místo obšancovali a ještě se nechali hlídat a pojistili si to kamerou ,která sledovala celé okoli z výšky .Aby to mohli odvést ,tak tam měli kamiony.No oni to město, ty kulisy po tom natáčení ani nerozebrali a nechali to celé tam ,protože ty kamiony naplnili něčím jiným.Já ti řeknu,že to celé natáčení bylo jenom jako.Tady šlo o velké věci.Třeba zlato co za války sebrali Židům nebo ta jantarová komnata z Ruska.Vencovi se motal jazyk, na jeho účtence bylo osm čárek a dva velké rumy."A byl ses tam podívat když odjeli ?" zeptal jsem se. Jo,byl.Prošel jsem ten kopec ,je to tam hodně zarostlé.Ale když jsem tam chytil klíště,tak už jsem tam nelezl."A proč jsi to někomu hned neřekl?" Víš to mi došlo až když odjížděli a kamiony se tam hrabaly v poli a při tom měly být prázdné.Venca vzal účtenku a povídá mi:"Hele ,zatáhnul bys to za mě?Příště ti to vrátím,já sem teď nějak bez peněz."Váhavě jsem kývl a místo svých dvou piv jsem jich vrchnímu zaplatil deset a dva rumy.Jo Venca , ten toho napovídá když se naleje.I když......... Moje babička říkávala : Na každém šprochu je pravdy trochu !

Moje vánoční kouzlo

Vánoce.... Slůvko, které nás vrací do dětství.Nutí nás ke snění.Vybaví se nám při něm mnoho krásného.Nemám teď na mysli ty dnešní vánoce vyzdobených supermarketů.Nespojuji je s tlustým bělovlasým chlapíkem v červeném hopsafraku se saněmi a s párem sobů.

Naše vánoce jsou ty ježíškovské.Když jsme po štědrovečerní večeři šli všichni ke stromečku.Tatínek zapálil opravdové svíčky a prskavky na stromku a rozdával nám dárky ,které byly pečlivě zabalené a urovnané pod stromečkem. Na sekretáři stál papírový betlém s malým Ježíškem, třemi králi,ovečkami a dalšími postavičkami, které namaloval pan Mikoláš Aleš .Nad tím se vznášel papírový anděl a v ruce držel nápis Pokoj lidem dobré vůle a malou rozsvícenou žárovičku.Venku tiše poletoval sníh a doma bylo krásně teplo a útulno. Nepátral jsem po tom odkud jsou dárky.Bylo to vánoční kouzlo .Přinesl nám je Ježíšek.

Přešly roky a bylo také na mě podílet se na přípravě štědrého večera pro naše děti.Trošku jsem do toho přimíchal svojí profesi zvukaře ,nahrál jsem na kazetu zvukovou kulisu a štědrý večer se stal pro celou rodinu tajemným svátkem .Bylo to takhle: Večeřeli jsme v jídelně.Obývák měl prosklené dveře a ty byly na škvírku pootevřené.Skončila večeře a najednou vedle vrzly balkónové dveře.Bylo slyšet kroky v obýváku, pak žuchnutí balíčků na zem, šustění papíru.Dětem bylo 4 a 8 roků.Zářila jím očička, překvapením pomalu ani nedýchaly.Kdo to tam je? Pšššt, ať nevyplašíte Ježíška.Ozvalo se zacinkání zvonečku, vrzly dveře a bylo slyšet odlet tryskového letadla.Přes skleněné dveře jsme uviděli, že se rozsvítila světélka na stromečku a odněkud se tichounce linula Malá noční hudba.Pak jsme vstali od stolu a šli celá rodina ke stromečku pod kterým byly pečlivě zabalené dárečky.

To bylo moje vánoční kouzlo.Děti se na něj každý rok těšily.Tak jsem ho postupně vylepšoval . Jednou přijel Ježíšek s náklaďákem , jindy na motorce nebo na saních s rolničkami koní .

Zacinkal na zvoneček a popřál nám " Veselé vánoce !"

Děti se nikdy neptaly jak je to možné, kdo nám to tam o štědrém večeru v obýváku chodí?

Bylo to vánoční kouzlo, velice sugestivní kouzlo . Byl to Ježíšek.

DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ:

Po mnoha letech se mi dcera svěřila, že se ještě v 6.třídě dohadovala s holkama , že k nám určitě na vánoce někdo chodí dávat dárky pod stromeček protože ho tam slyšíme.

Našim známým se stalo že jejich tatínek natáhl z jídelny ke stromečku nit ke zvonečku.Po večeři nenápadně zatahal, zacinkal, všichni vyběhli  ke stromečku ,ale nevšimli si toho provázku.A tak se jim stromeček skácel na podlahu

Přeprogramování mého mozku

Sedmnácté narozeniny jsem trávil ve vojenské škole.Ten den začal jako každý jiný.V 5.40 pískal dozorčí na chodbě budíček. Pak vyběhnout , oblečený jen v zelených erárnich trenkách na rozcvičku , která trvala 20minut. Když bylo mínus 5 stupňů,mohli jsme mít nátělník. Potom osobní hygiena,úklid rajonů na ubikaci a okolo budovy . Následoval nástup a odchod na snídani.Na vojně všechno fungovalo na povel a tím bylo písknutí dozorčího a k tomu zařval co se má jako dělat. Pííísk: "příprava na nástup", pííísk: "nástup na nástup".Po snídani byl Rozvod do zaměstnání, to se rozdělovaly úkoly pro tento den.No a šli jsme do učeben , tedy do školy, která začínala od 8 hodin.Ve 13 se šlo na oběd a na odpolední vyučování.V 16.30 byl denní rozkaz ,rozdali nám poštu,určilo se kdo půjde do stráže,kdo bude mít službu v kuchyni,která četa půjde ráno ve 3 hodiny škrábat brambory a kdo se dostane za dobré známky na vycházku do města.Tak ubíhal den ve vojenské škole podle předem narýsovaných pravidel a vojenských řádů.Já jsem ale měl 17. narozeniny!! No, očividně to nikoho nezajímalo nebo o tom nikdo nevěděl? Dále den pokračoval hodinou osobního volna , večeře ,pak samostudium kdy jsme si opakovali probrané učivo a psali úkoly.Ve 20 hodin byl nástup na rajóny a tak se zase uklízelo,drhlo,mylo a zametalo. Ložnice,chodby,záchody. Píísk:"večerní nástup" přepočítali nás jestli někdo nechybí. Píísk :" nástup na osobní hygienu " sundat zelený mundur a srovnat ho do komínků do skříňky.Každá věc měla svoje předepsané místo, tady budou boty,tady sako,tady kalhoty ,košile, trenýrky.Když to bylo špatně srovnané , velitel čety to při sobotní kontrole vyházel všechno ze skříně do deky a mohlo se rovnat znovu.Nikdy nám netekla v umývárně večer teplá voda ,tak hygiena byla spojená s otužováním ve žlabu místo umyvadla .Na 120 žáků školy byl jeden 200 litrový bojler.Kdo se chtěl vykoupat , napsal se u dozorčího, aby ho vzbudil v noci ve 2 hodiny,kdy byla trochu vlažná voda nebo spíše nebyla tolik studená. Pííísk:" Večééérkááá" .To už jsme měli na sobě oranžová pyžama a museli jsme zapadnout na ložnici ,zhasnout světlo a do postele.V jedné ložnici nás bylo dvacet. Já jsem měl sedmnácté narozeniny, ale ten den byl stejný jako všechny ostatní.Organizovaný od budíčku až po večerku ve 21.15.

Ale pak se něco v zaběhnutém vojenském systému změnilo!
Devatenáct mých spolubydlících se na mě vrhlo a už mě táhli ven z pokoje a rovnou do umývárny. Ve žlabu měli natočenou vodu a do něj mě v pyžamu hodili a pořádně mě zmáčeli .Mokrého mě táhli zpátky na pokoj a tam mi dávali hobla o kovovou vojenskou postel.Když byla zábava v nejlepším a dostal jsem 17 pořádných žuchanců do zad a do žeber, rozlétly se dveře.V nich stál kapitán Křupka ,náš velitel čety. Bydlel naproti kasárnám a viděl v oknech světlo.Tak mu to nedalo, co tam jeho svěřenci po večerce dělají.Kluci mě nechali ležet mokrého na podlaze a naskákali do postelí ."Tak pánové vstyk , do tří minut budete všichni oblečení a nástup na chodbě" ,zavelel kapitán a my jsme běželi do šatny obléknout mundůr.Bylo už 22 hodin ale vypadalo to, že si na nás velitel smlsne.Začal rozdělovat úklid rajónů.Umyjete chodbu ,ten bordel v umývárně , navoskujete a vyleštíte ložnici. Mě přidělil hajzlíky,tedy záchody.Byly to takové ty turecké šlapky a mylo se to tam smradlavým lyzolem.Po hodině "uklízení" si to přišel velitel zkontrolovat.Pak nám dal 3 minuty na svlečení a ulehnutí.Moji spolubojovníci byli značně naštvaní.Ale museli mlčet ,byl noční klid.Po pár minutách se ještě otevřely dveře.Kapitán Křupka si mě zavolal na chodbu.Potřásl mi pravicí a řekl: "Tak všechno nejlepší Františku ! " No a já jsem mu podle vojenských řádů předpisově odpověděl : "Sloužím socialistické vlasti !"

Černá kočka

Přelítla mi nečekaně přes cestu.Byl to černý kočičí kaskadér.Vyběhla zprava ,ale měla to tak spočítané, že jsem jí nepřejel.Zmizela v zahrádce v živém plotě.Asi se tam chechtala do tlapek , jak mě opravdu "doběhla". Co teď,myslím si.Věřit pověrám?Raději sundám nohu z plynu, zpomalím.

Na křižovatce pouštím náklaďák .Mám času dost,kam bych spěchal.Projíždím jednu křižovatku, druhou.Najednou nákladní auto přede mnou prudce brzdí.Zastavuji v klidu za ním.Zapíná oba zadní blinkry a řidič vyskakuje z kabiny.Trpělivě čekám za náklaďákem, za chvíli už nás je malá kolona.Pak někdo mává vedle auta abychom jeli.Když předjíždím ,uvidím o co jde.

Před přechodem stojí Peugeot s rozbitým zadním kufrem.Náklaďák má problém.Nedobrzdil.

Teď mi to celé dochází.Díky, kočičí kaskadére ,že jsem to nebyl já!

Karle neblbni......

Dostal jsem se na vystoupení o hodně dříve než ostatní diváci.Byla to moje práce být po ruce .

Technici a zvukaři byli perfektně sehraný tým a tak zapojení aparatury a mikrofonů proběhlo velmi rychle. Udělala se zkouška nazvučení bicích nástrojů, jak zní piáno,kytara.Pak se sjelo celkové nasvícení jeviště. Kilo bude svítit sem , dvoukilo támhle a boďáky budou na balkónu.Prostě byla to radost sledovat sehranou partu profíků.Každý měl své místo a své úkoly. Při vystoupení nejsou technici skoro vidět, ale zodpovídají za polovinu úspěchu celého večera.Kvalitní zvuková aparatura a velký mixážní pult v orchestřišti divadla dávaly tušit, že se chystá velká věc .

Víc jak hodinu před začátkem koncertu přišel na jeviště divadla Karel Gott.

Prošel se po forbíně, sledovaný bodovým reflektorem.Zastavil se na středu jeviště a zkusil si akustiku divadelního sálu .Zazpíval si několik tónů.Pak se obrátil na vedle stojícího pana Štajdla a pravil:"Tady bych mohl zpívat i bez mikrofonu".Pan Štajdl to ale rázně zamítl:"Karle neblbni,vždyť zítra zpíváš v Mnichově".

Koncert před vyprodaným sálem toho prosincového večera 1985 mohl začít.A bylo co poslouchat, protože co písnička ,to hitovka.Já jsem jenom čekal,jestli si pan Gott opravdu zazpívá něco bez mikrofonu.Došlo i na to.Byla to pasáž v Lady Karneval. La lala lala la lala lala la u-á.............