Advent začíná

Vzpoměl jsem na historku z loňska , hlavně na to ,co mi paní řekla na konec a já to tam nenapsal : "Tohle se nám v Bavorsku nikdy nestalo ! " více na http://dimense4.blog.cz/1812/adventni-naschvalnicek :-)

Nejlepší přítel naší rodiny

Co tady všichni tak smutně sedíte? Pohladí mě konečně někdo? Mezi ušima , tam to mám rád nebo na hřbetu , až tam vzadu , to je vždycky nádhera. Podívejte se na mě , krásně běhám. Nohy mi zase slouží. A jak se mi krásně dýchá. Dnes je mi moc dobře. Neseďte a dělejte něco ! Tak alespoň otevřete dveře.Venku jsou moji kamarádi. Mourovatá kočka Míša , ta tady nebyla pět roků a teď sedí u dveří . A zrzoun Garfíld , tomu se líbilo ,když jsem mu olizoval jeho kožíšek. Kde se tak dlouho toulal.Po louce sem pro mě běží Vendy od sousedů, budeme spolu běhat a dovádět jako za mlada .To jsem rád,že ji opět vidím. A stojí tam taky strejda Jirka .Určitě mi nese tašku plnou krásných tenisáků na hraní.Nikdy mu nevadilo , že jsem mu je rozkousal. Ten u nás nebyl už tři roky. A naše milá babička Maruška k nám jde také. Má pro mě určitě kousek kuřete od oběda. Už se těším. Já to cítím i na dálku.Nebyla tady už skoro rok a teď tam na mě čeká.

Tak otevřete mi někdo konečně ty dveře!..............

Psího kluka jsme doma přivítali na Vánoce v roce 2004. Byl poslední ze dvanácti štěňat , který zůstal chovateli . Hned po narození se stal slavným i se svými pěti psími brášky a šesti sestřičkami. Viděla ho tehdy celá republika v televizních novinách na Nově . Sotva se rozkoukal a byl ho plný byt . Dali jsme mu krásné jméno Riči . Byl zvědavý , všechno musel vidět a očuchat. Věci jako polštář , pantofle, boty i hračky vyzkoušel také svými packami a zuby.

Brzy se kamarádil se všemi členy rodiny i naším kočičím klanem.Kočky ty ho zbožňovaly a nechaly se od něj olizovat jeho velkým jazykem.Vůbec jim při tom nevadilo , že se při olíznutí kutálely po dvorku. Rád se vozil autem a měl v kombíku vyhraženu zadní část. Líbilo se mu za jízdy vystrčit hlavu z okénka.To mu potom vlály ve větru jeho velké uši i tlama. Brali jsme ho do práce i na výlety k potoku.Brouzdal se po břicho ve vodě a lovil kameny ze dna. Jednou koukáme, co to přinesl na břeh? Byla to želva. Želva nádherná s oranžovými tvářičkami . A tak jsme měli doma v teráriu Ferdu, kterého Riči zachránil .

Při hře na trubku jsem zjistil, že má Riči hudební sluch a snaží se svým táhlým vytím trefovat do hraných tónů. Líbilo se mu vytvářet souzvuky a duet s trubkou . Jinak by asi za mnou nepřiběhl z obýváku do mého pokoje pokaždé, když jsem hrál. Postupně nás začal překvapovat dalšími psími kousky.Naučil se nám při příchodu z práce říkat ahóóój.Vzal do tlamy míček nebo hračku a přes ní docela srozumitelně moduloval aaa- hóóój.

Měl také to , čemu se říká šestý smysl.To když šli sousedi se svou fenkou Vendy na procházku , on to věděl i když byli 300 metrů daleko a za domy.Chtěl pustit ven a běžel na louku , kde se za chvíli s Vendy proháněl.Věděl také, že se paní vrací s autem z nákupu , běžel s míčkem v tlamě k brance , aby ji mohl přivítat svým aaa-hóóój , ale ona byla ještě 3 kilometry daleko od domu. Cviky jako sedni,lehni , na místo pochopil hned a stačilo mu také jenom ukázat a udělal to.Jednou jsem zjistil , že umí číst myšlenky. Stál kousek ode mne a já si v duchu říkal Riči sedni . Díval jsem se jinam a myslel na ten povel. Najednou zakňučel , to asi abych se na něj podíval a sednul si. Zkoušel jsem to ještě několikrát a pokaždé pochopil.

Sám, bez našeho učení se naučil otevírat dveře do domu .Když už nechtěl být venku , stoupnul si na zadní nohy, pravou packu opřel o fasádu a levou stisknul kliku.Když už byl uvnitř , strčil čumákem do dveří , aby je za sebou zavřel.

Že tohle dělá nám prozradily až kuličky polystyrenu, napadané na rohožku , které svou tlapou vyškrábal ze zateplení u domovních dveří .

Viděl také to, co nám zůstává utajeno.To když se několikrát v obýváku zadíval na strop vedle krbu , naježily se mu chlupy a vrčel.My tam nahoře nic neviděli. Trochu to připomínalo jeden klasický americký horor.

Měl rád děti a když k nám přišly na návštěvu od sousedů , nosil jim ukázat svoje hračky nebo tenisáky.Na vánoce měl radost z dárků stejnou jako my. Velkou tlapou si přidržel balíček a zuby rozbaloval papír aby nám dal vzápětí najevo štěkáním , jakou má radost z plyšové hračky , barevné bačkory , spleteného provazu nebo polštářku do pelíšku.

Veterinář si sundal stetoskop z uší , beze slova pokýval hlavou , uložil věci do koženého kufříku a spěšně opustil náš dům.

Stáli jsme mlčky celá rodina v zahradě u vzrostlého dubu a vzpomínali , jak nám Riči před deseti lety pomáhal packami hrabat hlínu při vysazování tohoto stromu.

Stáli jsme mlčky nad místem, kam jsme ho uložili. Místem posledního odpočinku našeho Riče.Nikdo nebyl schopen slova.Vzal jsem hrstku hlíny a vysypal jí do té smutné jámy. "Odpočívej v pokoji kamaráde ", více jsem ze sebe nedostal , oči se mi zalily slzami. Smutně jsme odcházeli domů.

V každém z nás ale napořád zůstal kousek našeho krásného, dobráckého a jedinečného , hodného, spokojeného psího přítele Riče.

Doma jsem zjistil , že se nám v 17.55 zastavily hodiny v obýváku. Byla to přesně doba, kdy jsme odnášeli Riče z domu na zahradu. Myslel jsem, že je vybitá baterie. Nebyla , jenom se zastavily...............

Čtrnáct dní před tím smutným dnem se nám ztratil černobílý kocour Myšák.Byl to Ričův kamarád , spali spolu v jednom košíku nebo se krmili ze stejné misky. Druhý den po rozloučení se kocour nečekaně objevil u domovních dveří.

Procházel se potom po obýváku a hlasitě mňaukal.Hledal košík se svým psím kamarádem.

V noci se paní zdálo , že Riči štěká na zahradě . Ráno jsme našli poškozený plot a záhony rozryté od divočáků.

Riči dál hlídá svojí milovanou rodinu , hlídá svůj dům.

A na rohožce u domovních dveří nalézáme každé ráno ležet bílé kuličky polystyrenu................

Riči (Tosa inu) 15.8.2004 - 15.9.2019

Jazyková bariéra

Tak to mě teda rozesmálo.Ale vezmu to od začátku. Vnučka odletěla na prázdninovou práci za oceán.Dva měsíce práce v kempu pro americké děti . Další měsíc potom cestování a poznávání.Co jsem obdivoval bylo, že se tam vypravila úplně sama. Až do kempu ,který byl 60 km od Los Angeles. Já bych nejspíš skončil na letišti.Holt jazyková bariéra by mě dál nepustila. Podle fotek a příběhů, které nám a dalším šesti stovkám sledujících na instagramu pravidelně posílala, jsme viděli, že se tam rychle přizpůsobila a našla spoustu nových přátel. Dělala instruktorku na ZIP LINE. Byla to kovová věž , ze které sjedete na zem zavěšeni na laně. Podobně trénují i parašutisti. Jednou nám psala : pokaždé, když někdo jede z věže, tak se celá klepe.Ale já jsem stála na věži sama, nikdo nejel a celé se to najednou strašně klepalo.........No v Kalifornii bylo zemětřesení o síle 7,5 stupňů .

Když poznala část okolo L.A. , pobřeží Malibu , studia Hollywoodu , zábavní parky a známá místa jako třeba Bewerlyhill , vypravila se přes státy navštívit New York. Fotky a krátká videa nám přiblížily místa, která viděla.Central park , Brooklynský most , Sochu svobody, Time Square..........

Doma jsem si říkal, jak tu naší šikulku přivítáme .A tak jsme udělali velikou tabuli. WELCOME TO BRAMBORY HILL.

Jenom abyste věděli , tak Brambory Hill jsem pojmenoval už před 10 lety kopeček, na kterém stojí náš rodinný domek.Tehdy jsem si říkal : V Americe v Los Angeles mají Bewerlyhill tak si u nás uděláme Brambory Hill :-)

Přivítání bylo krásné. Vítací tabule byla překvapením . Každý dostal nějaký dáreček. A dlouho jsme probírali zážitky z cesty.

Za týden nám telefonovala sousedka . Za kolik prodáváte ty brambory? A proč to tam máte před domem napsané anglicky?

Takhle chytit už raději ne......

Asi toho dnes moc nenaspím. Přetahuji si přikrývku přes hlavu.Chci zhasnout a šmátrám po lampičce na stolku nemotornou rukou . Zapil jsem sklenicí vody prášek proti bolesti. Jdu si lehnout. Ani dnes nemám chuť něco povečeřet. Moc mi to nešlo,umýt se, svléknout se jednou rukou . Náš pes na mě nechápavě kouká a nasává zápach , který se ode mne šíří. Domů jsem dojel autem , řazení rychlostí nic moc , ale i jednou rukou se dá řídit docela v pohodě.

Z ordinace jsem šel trochu nejistým krokem. Dostal jsem lékařskou zprávu.Doma si to ledujte nebo si vezměte prášek , nesmíte si to máčet , řekla mi paní doktorka.Ještě dostanete injekci proti tetanu .To už jsem byl trochu v klidu a snažil se zhluboka dýchat. Když jsem slézal z lůžka na sále , pálilo to a cukalo v tom. Teď vám na to dáme dlahu , a obvaz řekla mi mladá paní doktorka . Asi mi to moc neumrtvila. Cítil jsem každé píchnutí jehlou a tahání za stehy. Vpichla mi do ruky několik injekcí s anestetikem. Ruku mi polili pálivou desinfekcí.

Na sál mě doprovodil saniťák hned z rentgenu ,abych sebou někde nepraštil. Odborně je to postraumatický šok , trochu to se mnou cloumalo a vibrovalo.Čekárna byla nezvykle plná . Na pohotovosti jsem byl autem za 15 minut , teď se tam tomu říká cizokrajně emergency. Barva sněhobílého obvazu se rychle měnila ,dost neuměle jsem si to uvázal . Lékárničku a sterilní obvaz jsem našel hned.

Jau(!!!!!) dopr.....pozdě , ucuknul jsem s ukazovákem .

Zapínám okružní pilu - maflík , abych o jeden centimetr zmenšil nové dveře .

Příhoda z natáčení

.....co trampové dodnes nevěděli ? Není to veselá příhoda,ale je pravdivá.

Trampové,trampování,trampské osady, potlachy.To je fenomén ,který existuje v našich končinách již téměř 100 roků.Trampové jsou lidé družní, veselí , milují volnost , přírodu, sportování , posezení v hospůdce nebo při táboráku a také trampské písničky.Byly ale časy ,kdy neměl trampský národ jak se říká "na růžích ustláno".

Za totáče v dobách Husákovy normalizace v letech sedmdesátých a osmdesátých minulého století se soudruhům krajně nelíbily Potlachy - setkání trampíků.

Esenbáci prováděli šťáry s cílem zamezit setkáním, která nebyla podřízena schvalovacím řízením a idejím komunistů. A trampíci byli pro jejich politiku málem třídním nepřítelem a štvanou zvěří .

Jednu akci jim ale naoko oficiálně povolili.To byla Trampská Porta. Po několika úspěšných a hojně navštěvovaných ročnících se ale soudruzi zalekli jak velký ohlas tento festival vyvolává.

Snažili se ho všemožně upravovat k obrazu svému.Kapely mohly hrát jenom předem schválené skladby s cenzurovanými texty. Na Portu se nedostala jakákoliv kapela, ale jenom vybraní a ověření přes schvalovací komisí atd. To na úvod.

Po dlouhých letech jsem opět zavítal do městského divadla v Děčíně. Připravovali jsme tam výstavu obrazů a soch. A v prázdném hledišti jsem si připomenul historku starou víc jak 35 roků .

Poslali mě do divadla tehdy pracovně.Konalo se okresní kolo Trampské Porty.Měl jsem udělat videozáznam průběhu této akce . Jo, ten videorekordér Sony stál 150 tisíc ,nosil se přes rameno , vážil s olověným akumulátorem 15 kilo , kamera dalších 7 kg .Nahrávalo to černobíle na půlhodinový kotouč speciálního magnetofonového pásku.Že byl jen půlhodinový si zapamatujte. No a já jsem seděl v loži divadla a točil. Důvod proč mě tam poslali jsem se dozvěděl až později.

Soudruhům trampíci leželi v žaludku.Trampskou Portu chtěli zrušit, protože v této hudbě viděli americké imperialistické vlivy. A bylo mnoho písniček zapsaných na černé listíně ,které se veřejně vůbec nesměly hrát .To byla také píseň Vlajka , trampská hymna,která vznikla již ve dvacátých letech minulého století a která trampský národ spojovala, ale i Báječná ženská Zdeňka Rytíře a Michala Tučného a posléze došlo na všechny písničky Waldy Matušky, když vycestoval do USA.

Přišlo na přehrání videozáznamu z Porty v Děčíně ředitelovi Kulturního střediska , který řídil severočeskou kulturu podle normalizační taktovky komoušů .Byli tam také jeho náměstci a ideologická pracovnice.Šlo jim hlavně o to jestli se nehrála zakázaná Vlajka. Ředitel se nechal i slyšet , " jestli tam tu Vlajku hráli ,tak jim to odpískáme a končí !" .

No Vlajka se samozřejmě v Děčíně hrála. Všichni v hledišti po dvouhodinovém vystoupení kapel stáli a zpívali jako jeden velký sbor. Bylo to dojemná finálovka .

Ale to už byla půlhodinová cívka magnetofonového pásku ve videorekordéru dávno plná a na záznam se Vlajka nevešla :-)

A já jen dodávám to známé a trefné : Proletáři všech zemí ,vyližte si prdel!

Nic není ztraceno, jedeme dál !

Přiznám se, že jsem na kole neseděl už hodně roků.Ono nejdříve nebylo PROČ ? Potom se to změnilo a nebylo KDY ? Ale tomu jsem teď udělal rázný konec.No ono to vlastně nebylo ze dne na den.Trochu jsem dva roky váhal.Prohlížel nabídky, pročítal recenze.Hitem se stává stále více elektrokolo. S ohledem na můj věk , sportovní dovednosti a vysoký BMI nakonec tahle varianta zvítězila.Vyplatilo se mi s nákupem počkat , protože kvalita kol a hlavně dojezdová vzdálenost baterie se mnohonásobně zvýšila.

Na nákup kola jel se mnou náš soused. Je mladší , na kole už seděl mnohokrát , tak může poradit.

V obchodě jsme byli postaveni před výběr z více než třiceti variant od různých výrobců. Kolo, které jsem si vyhlédl v katalogu mi soused hned rozmluvil .Mělo hladký vzorek na pneumatikách , zbytečné blatníky a nosič , nemělo odpružené vidlice . Takže zvítězilo lehké crossové kolo s možným dojezdem baterie až 120 kilometrů.

Po nákupu ale až doma, zjišťujete , co ta cyklistika všechno obnáší. První věc byla uklidnit manželku, která se domnívala, že jsem se zbláznil. Ne nezbláznil , beru to naprosto vážně pro své zdraví.A tak jsem začal nakupovat cyklistické doplňky, jako jsou pestrá trika,sportovní obuv s pružnou podrážkou , vypolstrované kalhoty , brýle a ochranná přilba s blikacím světélkem vzadu . Nesmí se zapomenout na rukavice s ustřiženými prsty nebo malý baťůžek a také cyklistickou láhev na pití.

Absolvoval jsem první dvě zkušební jízdy v blízkém okoli , všechno OK . A tak jsem se připravil na delší výlet do přírody podle cyklo mapy. Vybral jsem si všední den . To abych nenarazil na ostřílené cyklisty , kteří by se podivovali , proč ten chlápek zastavuje, když se chce podívat , jaká jsou navolená kolečka na přehazovačce . Svůj baťůžek jsem doplnil jídlem a pitím na jeden den. Jarní počasí nebylo tedy nic moc . Sychravo, větrno a jenom devět stupňů . Přesto jsem vyrazil do přírody a Krušnohorských lesů.

Cesta rychle ubíhala , motorek tiše bzučel a já vdechoval z plných plic jarní vzduch..... No bylo to trochu jinak , protože jsem do kopce lapal po vzduchu , jak náš pes na sluníčku a srdce mi divoce bušilo, že bych měl trochu ubrat . Ale co by člověk neudělal pro své zdraví, že . A tak jsem najel podle tachometru skoro patnáct kilometrů , když se mi začalo zdát , že na štěrkové lesní cestě moje kolo nějak podivně poskakuje a drncá . No já jsem píchnul zadní kolo. Bylo poloprázdné. Takže konec výletu a začátek patálií. Sesedat a tlačit zpátky k domovu . Tlačil jsem téměř hodinu čtyři kilometry, když zadní kolo ušlo zcela. Plášť se začal samovolně svlékat z ráfku . Jet s kolem už se nedalo.

V baťůžku bylo všechno, jídlo, pití , pláštěnka. Pumpička ale chyběla. No nic, říkám si . Počkám tady na tom odlehlém místě , až pojede nějaký cyklista. Ten mi pumpičku jistě rád půjčí , abych to dotlačil alespoň z lesa na silnici a zavolal si pro odvoz. Příští hodinu ale nikdo takový nejel. Nejel vůbec nikdo . Byl všední , jarní , sychravý a větrný den.

Jenom žádnou paniku Františku, říkal jsem si v duchu. Je teprve poledne a do večera času dost. Zvednul jsem rám a po předním kole soukal přibližovadlo po štěrkové cestě ven z lesa. Za další hodinku jsem usednul na svodidla u silnice a byl rád, že odlehčený hliníkový rám kola a baterie váží jenom 25 kilogramů. Zavolal jsem ženě ,aby pro mne přijela. Měla ze mně opravdu radost.Takovou tu škodolibou. Vidíš ,ty musíš někde courat tak to máš za to, co kdyby tě někde srazilo auto, voni dneska jezděj jak blázni , buď rád , že jsi dopad jenom takhle ,aspoň tě to přejde.....

Naložil jsem mlčky kolo do auta a neslavně dojel domů. Prohlížel jsem plášť s duší a našel tam zapíchnutý trn.

Příručka ke kolu radí : Doporučujeme sebou vozit neustále materiál a nářadí na opravu možného defektu kola.

Dnes již je kolo opravené a těším se na další cyklovýlet . Co by člověk neudělal pro své zdraví , že.

Osud odtud potud

Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel.Osud našeho světa. Jaký bude a kam spěje?

Nejsem žádný věštec Nostradamus ani Baba Vanga abych řekl : dojde k velkému stěhování národů , člověk ztratí svojí víru nejenom náboženskou ale i tu lidskou , takže nebude věřit nikdo nikomu ani ničemu , že příjde hladomor ,že budou zemí otřásat katastrofy v podobě zemětřesení, tornád, bouří , sopečných erupcí a extrémních výkyvů počasí nebo že nás srážka s asteroidem vrátí do doby kamenné.

Nejsem ekonom abych odhadl následky globalizace a rozdělení světa na 3 zájmové oblasti , Evropu ,Asii a Ameriku , které budou mezi sebou v dohledné době soupeřit , možná i válčit o přežití 10 miliard lidí .

Nejsem klimatolog, abych vám řekl, jestli se Afrika a Blízký východ vylidní po změnách klimatu zaviněných oteplováním planety a jiným prouděním vody v oceánech . Jestli se vylidní také pobřežní přímořská města , že světové oceány po tání ledovců v Antarktidě zvednou svoje hladiny o desítky metrů.

Nejsem ekologický aktivista,který marně křičí s transparentem v ruce "Nedělejte z oceánů špinavé stoky a skládky plastových odpadků! Nezabíjejte zvířata , nemohou za lidskou hloupost ! "

Nejsem kuřák , ale přesto musím číst na krabičkách bezohledných lidí kolem : Kouření způsobuje vážné nemoci !

Nejsem věřící, ale přesto věřím , že osud našeho světa nebude katastrofický. Všechno už tady někdy bylo a jenom se to periodicky opakuje a vylepšuje .Vždy to bylo tak, že se člověk ze svých chyb učil být lepší , dokonalejší. Měl by se snažit. Podle posledních zjištění prognostiků bude naše Země obyvatelná už jenom 1 ,75 miliardy let.............