Melodie radosti i vzpomínek

Vždy to byl třídní rošťák a zvídavý neposeda.Dnes by se řeklo hyperaktivní dítko .Předváděl se před děvčaty. To mu šlo a v duchu jsem mu záviděl ,že měl úspěch u nejhezčích holek ve třídě .Ale Pepa byl i můj nejlepší kamarád.Často jsem k němu chodil domů ,půjčoval mi knížky .Měli hromadu Mayovek a Verneovek a to mě bavilo.V 6.třídě jsem dostal k vánocům kytaru a Pepa také.A tak jsme spolu cvičili akordy a písničky ze Semaforu, od Petra Nováka nebo Olympiku.Hráli jsme také ve školní dechovce .Po základce se naše cesty rozešly.

Ale jen na dva roky. Potkali jsme se na internátu.Já dělal televizní učiliště ,Pepa učební obor truhlář. A tak jsme opět mohli spolu hrát na kytary.To už byl repertoár od Beatles.Písničky odposlouchané z magneťáku B 42. Naše neumělá angličtina " Help a nidson bády Jéé jéé ". Vychovatelka zvaná vychtle nás chodila napomínat, abychom se zklidnili,že tam nejsme sami.My jsme ale museli řvát ,aby nás přes otevřené okno slyšela děvčata v poschodí nad námi.Časem jsme přišli na to ,jak se dostat na dívčí patro přes zadní schodiště.Stačilo vychtli říci, že jsme si zabouchli klíče od pokoje.Ona nám půjčila universální, co pasoval ke všem zámkům.Odemkly se zadní dveře a už jsme mohli po večerce koncertovat na dívčích pokojích.To už jsme přibrali Jardu a hráli ve třech.Měli jsme u děvčat opravdu úspěch.Byli jsme jejich hvězdy .I když na druhou stranu hrozil vyhazov z internátu.

V Mostě se konalo okresní kolo Beatového festivalu.Dali jsme si název CBS ,Czech Beat Societ a přihlásili se .

A rovnou se skladbou ,která je dnes už legendární - Slunečný hrob od Blue Effectu Radima Hladíka.

Tehdy měla poangličtěný název Sunny Grave.

Pepa hrál basovku, já doprovodnou kytaru a Jarda sólovou kytaru.

To už jsem měl červenou elektronickou kytaru Jolanu a zpíval jsem sólo ,kluci vokály.

Docela těžká písnička plná molových akordů E mi /Fis mi /Gis mi /Fis mi 7.

Zdá se mi ,je to moc let,

já byl kluk,kterej chtěl

znáti svět,s tebou jsem si hrál......

Bylo to naše první veřejné vystoupení.Okusili jsme záři reflektorů .Sklidili první potlesk obecensta.

Brali jsme to jako recesi.A tak jsme také mezi dvanácti kapelama dopadli.Dodnes si pamatuji povzbudivá slova předsedy poroty pana Štolby, hudebního redaktora Československého rozhlasu:

" No kluci bylo to dobrý. Ale ještě musíte hodně cvičit ."

Hráli jsme spolu ještě nějaký čas na čajích a undegroundových slezinách.V zakouřených sálech i v hospodě ve skalách .Později se občas potkali a pokecali......

Šel jsem o dušičkách na hřbitov zapálit svíčku na pomníčku mojemu tátovi a bráchovi.Je to smutné místo.

Ale člověk v takových chvílích zavzpomíná na to, co bylo.

Procházel jsem tu zahradu ticha a překvapeně se zastavil.

Podzimní slunce ozařovalo náhrobní kámen se zlatým nápisem.

JOSEF DYTRYCH 11.10. 1952 + 18.1. 2015

Poklekl jsem k tomu hrobu a chvějící rukou zapálil svíčku na žulové desce.

A celým tělem mi zněla ta známá melodie.

Slunečný hrob od Blue Effectu.

Suchá hlína tady ,bez kvítí bez vody

já na ní poklekám,

vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však

tam zůstalo z těch našich dnů,

já teď vím,

věrný zůstanu....................

E mi /Fis mi /Gis mi / Fis mi7

(text skladby J.Smetana ,hudba V.Mišík)

Tohle ti Vladimíre Iljiči nezapomenu !

Boj s předsudky, tak by se dala nazvat moje příhoda. Ale problém byl v tom, že jsem o mnoho let předběhl dějiny . Pojmenoval jsem věci naprosto správně, ale bylo to v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.

Trpělivě jsme stáli na Rudém náměstí v Moskvě několikahodinovou frontu .Řekli nám,že musíme brzy ráno vstát abychom dlouho nečekali.Přesto jsme se ocitli v klikatícím se zástupu nějakých 200 metrů od Leninova mausolea. Tehdy v osmdesátých letech byla návštěva tohoto podivného místa posledního odpočinku v programu každého zájezdu do Moskvy.Únorovou štiplavou zimu mínus 15 stupňů jsme se snažili zahnat poskakováním po zledovatělé vozovce .Z předchozí návštěvy jsem věděl co uvidíme a spíš jsem se těšil,abychom již byli někde v teple.A tak mě docela zaskočilo, co se náhle stalo.

Míjelo nás nákladní auto, které sypalo ledovku na náměstí škvárou.Byly to spíše velké zmzlé kusy kamení ,

které se rozlétávaly z rotujícího talíře sypače na všechny strany.A jedním takovým jsem dostal ránu do obočí. Šutr mi rozsekl čelo a začala mi stékat po obličeji krev.

Neudržel jsem se: " Seru vám soudruzi na vašeho Lenina!" Účastníci zájezdu se začali zmateně otáčet ,co se děje? Vedoucí naší skupiny se mě snažil uklidnit."Takhle tady nemůžete mluvit !". "No tak se podívejte co mi udělali !" Vedoucí mě utěšoval : "To bude dobrý , to přežijete." Celé to dopadlo tak, že jsem s kapesníkem

na obočí Vladimíra Ilijiče ještě jednou , ale opravdu naposledy navštívil. Na vlastní oči jsem viděl ,že Lenin oslavovaný jako věčně živý je jen vosková figurína vystavená v panoptiku sovětské hrůzy .

A když je letos 7.listopadu to 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tak jsem si na něj vzpoměl.

Jsem vlastně poslední člověk na světě ,který pro Lenina i když nechtěl, prolil svojí krev. :-(

Překlepy - Inspirace

Proč Tvá ústa jsou tak milá ?

To abych Tě poškádlila.

Proč Tvé dlaně krásně hřejou?

Protože jsem ráda s Tebou.

Proč Tvůj úsměv duši hladí?

Protože se máme rádi.

Proč mé tělo tolik lační?

Nech ty řeči a už začni.

Překlepy - Dušičková

Odpočívej v pokoji,

až osudy nás rozdvojí

a navždycky Tě odpojí.

Až uslyším poslední slova

a podívám se na Tebe.

Bude to pro mne nemilé.

Tak dlouho spolu

a teď tohle......

Můj tlačítkový mobile.

Překlepy -V síti

Našel jsem úsměv co schovával se.

Na messengeru mezi řádky.

Obrázek malý,vzkaz jen krátký:

Čekám tě večer ,měj se krásně !

Splnil bych rád to přání skromné.

Ten vzkaz však nebyl vůbec pro mne.

A to je konec téhle básně !

Každému posílám kousek :-D

Se štěstím ,které vám chci doručit to naneštěstí není tak jednoduché.

Psycholog jej definuje jako vnější příznivou okolnost často nahodilou a ničím nezaslouženou.

Podle filozofa Sokrata je štěstím blahobyt a nezkrocená svoboda.

Podle Aristotela to není nahodilý pocit, ale výsledek dobrého,rozumně vedeného života.

Petr Hapka a Richard Müller udělali nezapomenutelnou definici : Štěstí je krásná věc ,ale prachy si za něj nekoupíš!

Štěstí se snaží polapit gambleři na hrácích automatech i důchodci při vyplňování tiketu sportky nebo při čtvrtečním ranním běhu pro slevy do Kaufáče.

Já osobně bych řekl,že štěstí je imaginární veličina ,která se nedá vynutit. Vede si svůj vlastní život .

Takže když např. šlápneme do houna měli jsme také určitým způsobem štěstí, že jsme do něj nespadli po hubě. Ale jinak to šlápnutí prý obecně také přináší štěstí.

Já vám přeji,aby trochu toho štěstíčka u vás přistálo každé ráno,každý den.

A vy jste si mohli říci s úsměvem ,teď jsem měl štěstí.

A věřte že : "Štěstí přeje připraveným " :-)

Klid hochu !

Na pravé straně můžete vidět světla Bělehradu ,letíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 850 km v hodině , venkovní teplota je minus šedesát.Kapitán letadla společnosti Travel service vám přeje příjemný let.

Vracel jsem se včera v noci z jižních krajin,kde dozrávají banány a pomeranče a poletují vlašťovky.

A tak mě napadlo si spočítat, kolikrát už jsem letěl letadlem.Blbý na tom bylo, že mě to napadlo zrovna nad tím Bělehradem.No parkrát Moskva ,do Berlína,Tessaloniky, Heraklion..... v duchu jsem vzpomínal na předchozí destinace .Došel jsem k číslu 12. Tak tenhle můj let má pořadové číslo 13 !

Mozek mi začal pracovat na plné obrátky.Proč ty motory tak divně hučí? Co to pod námi bouchlo, když jsme startovali střemhlav nad moře z letiště v Kerkyře ? Hergot ,proč mě posadili zrovna k nouzovému východu na křídle? Mám to říci manželce , že je to moje třináctka? Nebo sousedovi?

Ale proč bych je měl znervozňovat? Vzal jsem si cucavý bombon a noviny. Bulvár co nabídli u vstupu do letadla. Jan Tříska a Květa Fialová na všech stránkách.A to se dozvíte až v letadle. No na klidu mi to nepřidalo.

Noviny jsem strčil do kapsy na sedadle a vzal si brožuru letecké společnosti.Vítejte na palubě!

Trochu jsem se zklidnil při čtení popisu služeb letecké společnosti.Obrátil jsem stránku.

A čuměl na mě Babiš alias agent Bureš , jako šlechetný chlebodárce.

To snad ne , kam se všude cpe, to není možný , co to tady zkoušej! Musel jsem si stisknout nos a dýchnout, aby se vyrovnal tlak v zalehlých uších.Tak to ne Bureš ! Tenhle let proběhne v pohodě .A můj hlas nedostaneš.

Nad Vídní jsme začali sestupovat do nižší letové hladiny .Praha hlásí 9 stupňů a deštivo.

Dosednutí na přistávací dráhu a jsem zpátky v realitě.

Na břehu bájné řeky Styx

Téma týdne přímo nabídlo podělit se o jeden drsný životní zážitek.

Jak se za pouhý týden změnil můj pohled na život. Bez kompromisů a zcela zásadně.

Je to už dost roků. Bylo mi sedmnáct . Krásná doba na kterou se vzpomíná, doba prvních lásek a nalézání. Přesně sedmnáct .Ale..... .

Po běžné angíně jsem najednou skončil v nemocnici.Bylo to se mnou asi vážné.

Čtrnáct dní jsem ležel na kapačkách, horečka přes 40 však neustupovala .

Doktoři na interně vojenské nemocnice netušili, co se mnou je . Dostával jsem antibiotika,dělali mi rozbory krve, kostní dřeně.Bral jsem až 60 různých prášků denně .Nic ale nezabíralo .

V horečkách jsem zhubnul možná 10 kilogramů.Když bylo nejhůře, umístili mě na JIPku (jednotku intenzívní péče). Napojili na mě kabílky a kapačku. Přes prosklenou stěnu pokoj stále sledovala zdravotní sestra.Od té doby nesnáším televizní seriály z nemocnic, kde pouští pro zdůraznění dramatičnosti a prostředí monotónní pípání , kopírující puls srdce.

Píp....píp....píp.....píp a potom najednou pííííííííííííííííííííííííííí a konec .

To všechno jsem v tom divném nemocničním pokoji vnímal.Viděl jsem bílý strop nade mnou. Laskavou tvář sestřičky ,která se ke mě skláněla ,když mi vyměňovala kapačku. Slyšel jsem těžké oddychování dalších dvou pacientů ,kteří tam byli se mnou.Slyšel jsem jejich nářek , chroptění a agónii. A ten hlodající zvuk přístroje, který hlídal jejich poslední chvilky života pííííííííí............. . Oba krátce po sobě zemřeli.

Já jsem ale celé noci nespal .Bál jsem se usnout v divné předtuše,že se již nevzbudím .

A nemohl jsem se pohnout.Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se nijak bránit.

Chtěl jsem odtud pryč, ale nešlo to udělat ani vyslovit.

Jako by mi něco přerušilo kontakt mezi mým mozkem a tělem.

Co to bylo za stav hrozné nicoty? Byl jsem snad na prahu mezi píp a pííííííí ?

Nebo jsem čekal na břehu bájné řeky Styx na převozníka Charóna ,který převáží lidské duše na druhý břeh ?

Pro sedmnáctiletého kluka to bylo něco šíleného . Jako neskutečně zlý sen.

Na lůžko vedle přivezli dalšího pacienta. Strašně trpěl a přestal pípat i jeho monitor.

Na pokoji jsem zůstal sám.

Bylo ráno.Venku se rozednívalo. Tak kolem sedmé hodiny .Možná to byl také sedmý den na jipce .

Odlepil jsem náplast , která přidržovala na ruce jehlu s hadičkou kapačky.Vytáhnul jsem ji ze žíly.Odlepil jsem ze sebe přísavky s kabílky monitoru a vstal z postele.Po ruce mi stékala krev dlouhým červeným pramínkem.Udělal jsem pár kroků ke skleněné stěně, k sestřičce v modrobílém , ale ztěžklé nohy se mi podlomily.Přiběhla ke mě,podržela kolem ramen a řekla:

" Vy jste se nám vrátil!!. "

A já nechápal odkud jsem se měl vrátit,když jsem byl stále na stejném pokoji.

Vysoukal jsem ze sebe jenom :" Sestřičko,já chci odtud pryč."

Hned mě dali na jiný pokoj.Všechno se najednou změnilo. Při vizitě slovenský pan primář

u mojí postele řekl mladým medikům,kteří ho doprovázeli :"Pán František utiekol hrobárovi z lopaty".

Jeho slova mě provází celým životem. Vážím si života i když je složitý.Mějte i vy rádi svůj život.

Víte kolik roků tady ještě budete a kolik roků potom nebudete?

Stopa nejenom v písku

Vstal jsem toho letního rána trochu dříve.Vlastně mě vzbudil kohout. Ze dvorku vedle našeho letního bytu vytrvale a hlasitě vítal nový den.Venku bylo ještě šero, ale chystal se další horký den .

Vzal jsem kameru a šel na mořské pobřeží. Egejské moře je v této části Řecka čisté a průzračné.Čekal jsem na východ slunce nad mořskou hladinu.

Obrázek,který se opakuje po tisíciletí, ale pro středoevropana je to nevšední podívaná.Sluneční paprsky se pomalu rozlévaly od východu po mořské hladině.Ta se barvila nejprve do purpurova aby posléze přešla do zlaté a sluneční kotouč se lehce vyhoupl z moře. Přílivové vlny se ve stejném rytmu převalovaly, aby ukously kousek pláže z jemného,bílého písku.Šel jsem bosý po mokrém písku na okraji moře a zanechával za sebou otisky svých chodidel.Ale ty záhy zmizely smazané mořskou vlnou. Idylický stav v době dovolené a prázdnin.

Jak dlouho nám tato idyla ale vydrží?

Kolik zanecháváme na zemi otisků naší činnosti ?

Výroba ,konzumace , vyhazování ,výroba, konzumace,vyhazování atd. atd. .............

Neustále si tím ukusujeme společný prostor na Zemi .Neumíme šetřit .A příroda již nemá schopnost to vrátit zpět do původního stavu jako dříve.A tak již dnes podle vědeckých propočtů žijeme na dluh .To co se obnoví , vypěstuje,vyrobí za jeden rok spotřebujeme za 8 měsíců ! S přibývajícím počtem lidí na Zemi se tento termín stále zkracuje. Vědci bijí na poplach, ale my jsme relativně v klidu. (???)

Jak dlouho nám ta bezstarostnost vydrží? Řeknete si ,vždyť se dnes může téměř všechno recyklovat.

To je sice pravda. ALE ! Notebook na kterém píšu se jednou rozemele na prach a z něj se vytřídí plasty , kovy, zlato,stříbro pro další zpracování.

Zatím co tu píšu , vytvářím na zemi uhlíkovou stopu *.Každá naše činnost ji zanechává.A stopu příroda stále s většími obtížemi vymazává.

Co s tím udělat v konzumní společnosti?

Změnit zásadně a hned naše myšlení a chápání .

Nelze donekonečna pouze brát.

Měli bychom si denně uvědomovat svojí zodpovědnost k přírodě.

A přemýšlet.

Co tu po nás zůstane pro budoucí generace?

Nechystáme se náhodou, zanechat jim tady vybydlený byt, bez příslušenství , bez tekoucí vody, bez sluníčka za oknem , bez zahrady ?

* Uhlíková stopaje suma vypuštěných skleníkových plynů. Uhlíková stopa se může týkat jedince, výrobku nebo akce. Nejčastěji je ale používána ve spojitosti s výrobky a definuje sumu všech skleníkových plynů, které byly vyprodukovány při výrobě daného výrobku. Podrobná charakteristika výrobků slouží k výběru toho, jehož výroba má nejmenší dopad na životní prostředí.

Jedná se o ukazatel zatížení životního prostředí, který je odvozen od celkového ekologického otisku. Obvykle bývá vyjadřován v ekvivalentech CO₂.( Zdroj Wikipedie)

Poučíme se od přírody?

Jel jsem zkratkou přes les do sousední vesnice.Na konci lesa jsem uviděl uprostřed silnice 5 malých černých chlupatých zvířátek.Každé by se vešlo do dlaně.Zastavil jsem jsem tak 20 m od nich a pozoroval jak vesele dovádí.Po chvilce vyběhla z trávy jejich černě zabarvená máma.Postavila se na zadní tlapky ,jako to dělají surikaty a chvilku pozorovala moje auto.A najednou začala bleskově uklízet mladé ze silnice do příkopu. Nestihl jsem ani zapnout foťák. Myslel jsem,že to byla lasice podle podlouhlého těla,ale neměla pro lasičky typickou světlou náprsenku.

Byl to norek americký. Teď už vím ,že je to obávaný predátor,který se u nás nekontrolovatelně rozšířil útěkem nebo vypuštěním z chovů kožešinových zvířat .

Likviduje nám celé původní populace užovek, žab,raků a vodních ptáků.

V současné době se odhaduje , že tu je až 100 tisíc těchto nežádoucích imigrantů, kteří působí na naší přírodě značné škody . Jejich odstranění bude náročné , ne-li nemožné vzhledem k počtu mláďat,která se ročně množí geometrickou řadou. Je to na první pohled roztomilé zvířátko, není tady ale vůbec žádoucí.

Nepřipomíná vám to něco?

Jen abychom nedopadli podobně........

Cestovatel Holub

Napsal jsem to úmyslně s velkým H protože to byl opravdu " pan Holub ", nebojácný a odhodlaný splnit svou cestovatelskou misi s vypětím posledních sil . Odpoledne přistál u nás na dvorečku .Tak 10 metrů od nás a zbytek došel pěšky.Zastavil se dva metry od nás a kroutil svou hlavičkou ze strany na stranu.Hele on si nás prohlíží.Co chce? Vypadá ,že je ochočený Až po chvíli jsme si všimli, že to není obyčejný holub od sousedů.Na nožičce měl žlutý plastový kroužek.Takže poštovní holub ?Natáhl jsem ruku a on přicupital až ke mě a prohlížel si mojí dlaň.

Aha ,asi má hlad.Našli jsme sáček s krmením pro sýkorky a nasypali to do misky.Holub vděčně zobal krmení a zapíjel to vodou.Co to je na kroužku na nožičce? Nechal se klidně chytit do ruky .Měl tam napsáno Baumann a telefonní číslo.Zavolali jsme do Německa panovi Baumannovi.Ten byl rád , že se pošťák našel .Holuba se nebojte, je ochočený ,dejte mu zrní a vodu.Byli jsme na závodech, měl uletět 700 kilometrů a ještě se mi nevrátil.Dejte ho na noc do domu, ráno po východu slunce mu dejte napít a pusťte ho z vyvýšeného místa.Je to sto kilometrů, za dvě hodiny bude doma, poděkoval pan Baumann.Ráno jsem vzal opeřence na střechu.Vykračoval po hřebeni střechy, ale letět se mu nechtělo.Asi si dával dohromady svojí holubí navigaci.

Tak leť NACH HAUSE ,NACH HAUSE holub, řekl jsem mu.Asi mi porozuměl.Protřepal si křídla a vznesl se, zakroužil nad domem a nabral západní směr do svého německého holubníku.

Omega alfa kalimera !

Zaparkovat auto do krytých garáží ,vyložit kufr a hledat terminál dvě.Byla studená,deštivá, podzimní noc.

Ale i v jednu hodinu na zavolání přijel mikrobus a odvezl mě k odletové hale.Na terminálu jsem se na chvíli cítil ztracený.Než jsem se rozkoukal v tom zdánlivém chaosu.Televizní obrazovky, přepážky,bezpečnostní kontrola,čas odbavení, čas odletu.Všechno na sebe navazovalo ,pokračovalo zaběhnutým rituálem a končilo pohodlným usazením v letadle.

Startovalo se za tmy . Za okénkem byly vidět jenom pobíhající dešťové kapky.

Popojíždění po ranveji,hukot zahřívaných motorů.Prudký rozjezd mě vtlačil do sedadla. Zhoupnutí a nečekaně se odlepíte od země. Otočka nad Prahou a nabíráme kurs na jih.

Vítejte na palubě letu 1138 Praha- Heraklion.Poletíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 800 kilometrů za hodinu přes Vídeň,Balaton,Bělehrad, Thessaloniky,Athény do Heraklionu.Let potrvá dvě hodiny a čtyřicet minut.To bylo přivítání kapitána.Východ slunce nás zastihl nad Řeckem. Z ranních červánků se slunce vyhouplo do peřin z bílých mraků.Bylo připravené mi zpříjemnit příští týden na nejjižnějším ostrově Evropy.

V Řecku jsem již zažil letiště v Soluni (Tessaloniky).Nevelké letiště s velkým provozem, kde se na přistávací dráze střídala civilní letadla s vojenskými stihačkami .Před deseti lety nás tam delegát cestovky při odletu domů záhadně opustil před vchodem do odbavovací haly.Ta byla vybavená jedním televizorem,před kterým se mačkalo snad dvěstě lidí. Názvy destinací se na obrazovce objevovaly malými řeckými písmeny .O našem charterovém letu do Prahy ani zmínka.Letadlo mělo tři hodiny zpoždění a spíše jsme ho vytušili ,když se objevilo na přistávací dráze a byla na něm vlaječka v národních barvách.Tehdy jsme ještě měli štěstí ,že jsme domů odletěli .Turnus po nás tam zůstal snad dva dny v tranzitním prostoru. Cestovka Oasis zkrachovala a turisté tehdy letěli domů na státní náklady.

Letiště v Heraklionu bylo přehlednější mraveniště .Televizorů tam měli více a také více letištního personálu.Nikdo se ale o nově příchozí nezajímal .Vyhledání kufru na pásu a už mě dav tlačil ven z budovy.Tam pobíhali chlápkové s cedulemi ,názvy cestovek.

Žádná z nich nebyla ta moje.Slunce už docela pálilo .Co teď?Jsem tady vůbec správně? Nezbylo než obejít deset dřevěných budek,deseti různých cestovních agentur a kanceláří, které byly na ploše před letištní halou .

Celý fígl byl v tom,že naše česká cestovka koupila ubytování od velkého evropského partnera.Zbývalo už jen se dostat do správného autobusu.Byl trochu hororový,když řidič řadil přes ozubená kola převodovky a z přední nápravy se ozývalo kovové bouchání.To řidiči vůbec nevadilo, měl na uších sluchátka a celou hodinovou cestu se dobře bavil při telefonování.Trochu jsem ho obdivoval, jak s velkým autobusem s přehledem projížděl úzkými uličkami plnými aut.Až při vystupování jsem si všiml, jak je autobus ze všech stran odřený a obouchaný.

Tak mi začala dovolená na Krétě.

Apartmány v botanické zahradě