Umělá inteligence

Nebývaly časy , že by vám malá , lesklá , placatá věcička , která se vejde do kapsy , sloužila jako osobní asistent , foťák, kamera , telefon , kalendář , zdroj miliónu informací o čemkoliv. Rozumí vašim hlasovým pokynům a umí mluvit . Prostě mobil. Hranice mezi realitou a sci-fi se neustále zmenšuje . Co všechno předcházelo, než vznikl tento chytrý pomocník to dnešní generace snad vůbec netuší.

To víme my, pamětníci. Ve firmě , kde jsem pracoval se před 40 lety se rozhodlo , že za peníze, které na konci roku zbyly z hospodaření, zakoupí něco užitečného . Počítač za 150 tisíc Kčs .Za takové peníze se tehdy mohl pořídit luxusní rodinný dům nebo dvě osobní auta . S několika bednami zařízení , výrobeného v JZD Slušovice , přijeli dva technici.

Až teď bylo jasné, že se bude muset uvolnit nějaká místnost pro instalaci . Zrušila se zasedačka , kde se do té doby scházelo 40 lidí na schůzích a poradách. Za týden pánové smontovali a zprovoznili zázrak československé výpočetní techniky s malým černobílým televizorem , jako monitorem , jehličkovou tiskárnou , jejíž jekot bylo slyšet po celé budově a čtečkou papírových děrných štítků, které byly paměťovým médiem. Poté se začalo uvažovat , co s tím vlastně budeme dělat ? Vedení firmy nakonec rozhodlo , že bude sloužit pro inventarizaci majetku , takzvaných ZP a DKP ( základních prostředků a drobných krátkodobých prostředků) .Do té doby se prováděla fyzická inventura , kdy tři pověření pracovníci , inventarizační komise procházeli pracoviště a kontrolovali a zapisovali židle,stoly,skříně, psací stroje , vařiče na kávu , osvětlovací tělesa, koberce atd. Za týden byla taková kontrola hotová a sepsaná na několika listech papíru.

Byl jsem určen, jako předseda inventarizační komise , ale tentokrát nám měla všechno zjednodušit a zrychlit výpočetní technika Made in Czechoslovakia. Prošli jsme kanceláře, sklady, dílny, garáže , WC , půdu i sklep a sepsali všechny nalezené předměty. To nám ve třech lidech trvalo týden . Další dvě pracovnice potom vkládaly klávesnicí majetek do počítače a ten vyráběl děrné štítky a tiskl seznam na nekonečný pás papíru. Po třech qdnech si obě paní stěžovaly na bolesti hlavy z kraválu od jehličkové tiskárny. Byly jim zakoupeny chrániče uší , sluchátka jaká nosil Otík Rákosník ve filmu Vesničko má středisková . Po týdnu práce byl plný prádelní koš děrných štítků a další koš nekonečného pásu papíru z tiskárny. Inventura byla v polovině . Počítač ale náhle vypověděl službu .Pracovnice si oddechly. Za čtrnáct dní přijeli pánové ze Slušovic , nic nevyřešili, tak naložili počítač (bednu velikosti psacího stolu ) do auta a odvezli . Když to opět za tři neděle přivezli , byla už dávno hotová inventura klasickým ručním způsobem.

Počítač zůstal ležet v zasedačce a vedení podniku uvažovalo , jaké jiné využití by mohl mít.

Aa

Pomyslná hranice lidského faktoru a výpočetní techniky tehdy zůstala nepřekonána.

Definice štěstí

Se štěstím to je naštěstí poměrně jednoduché. Existují dvě možnosti . Buďto ho máme , to je vždy ta lepší zpráva .Tu druhou možnost se budu snažit diplomaticky vyloučit.

Jasně , pokaždé to nejde .

A on už to někdo vymyslel , že opak štěstí - neštěstí nechodí po horách , ale po lidech.

Použiji tedy slova jako "nebyl to můj den " nebo " prostě mi to nevyšlo, tak příště", to abych si to štěstíčko nepokakal .

Psycholog definuje pojem štěstí jako vnější příznivou okolnost často nahodilou a mnohdy nezaslouženou.

Z toho plyne známé české přísloví: "Čím blbější sedlák, tím větší brambory ".

Z povinné četby Babičky mi utkvěla v paměti slova paní kněžny " Šťastná to žena! " Ano , recept na štěstí podle Babičky je být laskavý ,milý, pozorný ,spravedlivý a umět se podělit s ostatními o svojí radost a moudrost.

Podle řeckého filozofa Sókrata je štěstím blahobyt a nezkrocená svoboda podle Aristotela štěstí není nahodilý pocit , ale výsledek dobrého,rozumně vedeného života.

Petr Hapka a Richard Müller udělali nezapomenutelnou definici : Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš.

A můj recept na štěstí ?

Já osobně bych řekl,že štěstí je imaginární veličina , nedá se vynutit, vede si svůj vlastní život , ale za příznivých okolností nám může být nakloněno.

Prostě, jaký si to uděláš ........................ :-)

Moje cesta k Betlému

Je to krásná tradice ,která navodí tu opravdovou vánoční pohodu.To když před svátky vybalíme a vystavíme v obýváku na poličku Betlém.

První Betlém, který jsme měli doma ,koupil tatínek. Byl papírový s kreslenými obrázky od Mikoláše Alše. Podlepili jsme ho čtvrtkou, vystříhali postavičky a zvířátka a ke každé přilepili dřevěný špalík.Nad Betlémem se vznášel anděl a držel nápis Pokoj lidem dobré vůle. Ježíšek tam byl v kolébce a tři králové mu nesli dary.

Tatínek to celé vylepšil malou žárovičkou a baterií a tak jsme tam měli i Betlémské světlo.

Druhý betlém jsem viděl když už jsem chodil do školy.Tak to vezmu popořadě : Byl jsem jako sedmiletý kluk na letních prázdninách u babičky ve východočeské vesničce .Na zahradě měla jahody , na dvorku meruňky. A mohl jsem se na půdě probírat ve starých věcech, které zbyly po dědovi . Babička žila sama a byla ráda, že mě tam měla. Jezdila se mnou na výlety po východních Čechách. Na zámek Karlova koruna v Chlumci n. C. , do Babiččina údolí , do Prachovských skal.

Jeden krásný a nezapomenutelný výlet byl do Třebechovic pod Orebem.

Jeli jsme se tam podívat na Třebechovický Betlém.

To ještě nebyl tak hodně známý. Až na Světovém výstavě Expo v Kanadském Montrealu ,kde byl vystaven v Československém pavilonu získal svojí světovost . A následně byl zapsán jako chráněná památka do seznamu UNESCO.

Přijeli jsme vlakem do Třebechovic , našli rodinný dům s cedulkou Betlém . Babička zazvonila u vrátek .Vyšel pan Skřivan a řekl nám, že je zavřeno , protože je pondělí .Babička ho ale přemluvila , že má vnoučka zdaleka a kdoví,kdy se tam zase dostaneme. Nakonec nás pustil dál.

Za domem byla dřevěná kůlna a v ní byl ten národní poklad, Třebechovický betlém . Dřevěné postavičky ,které vyřezávali v letech 1882 až 1906 tři nadšenci.První přišel s myšlenkou udělat takové veliké dílo Josef Probošt , tak se mu říkalo betlém Proboštův.

Zobrazuje lidské činnosti a biblické výjevy. Pan Skřivan jej měl mnoho let v opatrování a chránil ho před nacisty, kteří jej chtěli ukrást tak i před komunisty, kteří ho chtěli spálit jako " produkt náboženského tmářství ".

Celý betlém byl postavený na čtyřkolovém valníku ,aby se nechal přepravovat.Viděl jsem jej i zezadu, kde byla dřevěná ozubená kolečka ,mechanizmy a elektromotor , který dával do pohybu figurky . Pohyblivých postaviček je v betlému na 150. Babička šla s panem Sřivanem na kafe a já si mohl podrobně prohlížet , jak se postavičky pohybují. A tak jsem běhal kolem valníku, abych viděl důmyslné pohony,táhla a dřevěné řetězy , které všechno oživovaly. Postavičky řemeslníků , horníků, dřevorubců i lidiček ,kteří nesli dary Ježíškovi , svatého Josefa i Pannu Marii ,tři krále i zlého krále Herodese.

Betlém se pohyboval jenom pro mne a já byl z toho nesmírně nadšený.

Je dobře,že se tato památka zachovala do dnešních dob jako ukázka mistrovského umu šikovných českých lidiček.

V Třebechovicích p.O. je zřízena stálá expozice - Muzeum betlémů , kde je tento nádherný Betlém- betlémů umístěn.

Jsem rád , že se krásná tradice Betlémů vrátila a v předvánoční době je můžeme spatřit nejen v kostelech,

ale i na náměstích měst čí na návsích vesnic.

A já, když před vánoci vybaluji a rozestavuji postavičky našeho malého betlému, vzpomínám na tatínka i na cestu do Třebechovic s mojí milou,hodnou babičkou Marií.

Třebechovický betlém , rozměrné dílo se šířkou asi 4 metry

Zadní,mechanická část Třebechovického betlému

foto: wikimedia.com

Pestrobarevný týden

Není toho moc, co by přidalo na náladě. Po tom všem, co se denně line z televize a na webových stránkách .Každý se snaží si to trochu obarvit ,zapomenout po šichtě co se děje venku .

Vidím to na dětech. Pracují ve zdravotnictví a sociálních službách.Příjdou domů a nechtějí nic poslouchat, nic vidět , o ničem se bavit ,chtějí klid a nejlépe po dvanácti hodinách v práci jít spát .......

Pro ně se stal den za dnem neradostnou, bezbarvou realitou . Nejistou. Odporně krutou v jejich věku..........

Mě ráno zvedne náladu modrá obloha a sluneční paprsky. Jejich zlatavá ,hřejivá barva se rozlévá celým tělem.

Každý den jezdím za maminkou .Hodně věcí už sama nezvládá. Nákupy ,úklid, vaření .Bude jí devadesát.

Žije ve svém světě televizních soutěží a písniček na přání od pondělí do nedělě...........

Musím hlídat ,aby si brala předepsané prášky.Ještě , že mají různé barvy .Bílý a růžový ráno ,žlutý v poledne a růžový večer.

Ví, že se venku něco děje , ale přesto se každý den ptá , proč za ní nepřijedou vnoučata......

Snažím se s ní hodně povídat , oživit a obarvit naše společné vzpomínky .Ty její jsou "jen" co bylo před osmdesáti lety.

To když jako desetiletá, za války , měla jediné boty a to byly černé ,gumové holinky. Do školy šla kilometr bosa s holinkami v ruce.V potoce si opláchla nohy a nazula svoje parádní boty.......

Nebo , že k snídani za války měli bílou kávu z cikorky a do toho si nalámali chleba.Že její maminka pekla voňavé buchty.

A její tatínek ,když se vrátil z Německa z Helmstadtu ,kde byl totálně nasazený jí přivezl panenku s růžovýma šatičkama......

Včera,když jsem u ní dělal velikonoční úklid , vypral záclony a umyl okna její vzpomínky poskočily na dobu před dvaceti lety . Dělala uklízečku , bylo to prý její hobby a ženský v kancelářích jí měly rády. Nosila jim ke kávě roládu, kterou upekla a háčkovala pro ně dečky. Vtom si vzpoměla , že nějaké ještě má v krabici ve skříni .A tak mi ukazovala svoje pestrobarevné ruční výtvory s krásnými vzory . Prozradila, že některé štrikovala po večerech i týden a potom je musela naškrobit a připíchnout na polystyren špendlíky, aby držely tvar. Tak jsme jich několik hned vystavili pod květináčky , když budou ty velikonoce........

Já si barvím den do červena.Takové červené polosladké ,když se rozlije po jazyku a pomalu vámi proplouvá. No jak se říká jedno deci vína v jakémkoliv množství neuškodí..... Měl jsem také v zásobě žlutou barvu.Sladce hřejivý , voňavý vaječňák na svátky. Už není. Vystřídala ho hnědavá Demenovská medovina s nádechem borovičky. Ale ta jenom po kapkách , jako prevence......

Přeji vám všem krásné ,pestrobarevné svátky jara. I když ty letošní budou úplně jiné .Neklesejte na mysli.Dopřejte si barvy přírody, barvy slunce i oblohy .Barvy úsměvu .Barvy poděkování . Barvy štěstí ...........

Pocta Jaroslavu Haškovi

Nezdá se mi, že by byla v tématu týdne správně položená otázka. "Proč jsou hloupí lidé šťastnější než ti vnímavější ?"

To už přímo evokuje opačnou možnost , že šťastní lidé jsou hloupější . Má někdo z vás takový pocit? Já to nejsem.

Měli jsme opět možnost vidět v televizi filmové zpracování Osudů dobrého vojáka Švejka s nezapomenutelným panem Hrušínským v hlavní roli .

Autorem románu je Jaroslav Hašek (* 30.dubna 1883 + 3.ledna 1923) český spisovatel, publicista a novinář.

Právě uplynulo 97 roků od chvíle , kdy všestranně nadaný Hašek v pouhých 40 letech zemřel.

Ten svému Švejkovi , naivnímu dobrákovi, vložil do úst nezapomenutelné a geniální citáty. Staly se nesmrtelnými a tudíž mohou platit stále i v dnešní době. Posuďte sami :

"Nejspokojenější lidi jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost. "

"Každej nemůže bejt chytrej pane obrlajtnant . Ty hloupí musejí dělat výjimku , poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej."

"Život lidskej je někdy tak složitý , že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr!"

Takže odpověď na téma týdne je tentokrát přímo pera Jaroslava Haška :-)

Dnes to bylo akční

Chvíli jsem zůstal stát na druhé straně silnice a nechápavě sledoval , co se to děje......

Dnes ráno jsem zajel do města. Zařídit pár maličkostí. Dát se ostříhat a udělat nákupy. Zaparkoval auto u chodníku , vyhrabal z peněženky 15 Kč a šel zaplatit do parkovacího automatu.Ten zmetek pobral 15 korun , parkovací lístek měl být na hodinu a půl, ale vytisklo se na něm jenom na hodinu. Mačkal jsem opravná tlačítka , buchnul parkrát do bedny , ale nic. Pětikačku si nechal. No nic, povídám si. Dal jsem parkovací lístek za okno a šel k holiči.

Jak to chcete , ptala se mě mladá holička. Tak jsem použil můj oblíbený vtip. No chtěl bych vypadat jako James Bond nebo jako ten chlápek, co ho máte na plakátu v čekárně. Chvilku si mě pobaveně prohlížela , tak jsem pokračoval. Vaše kolegyně mi minule řekla, že bych v tom případě musel na plastickou chirurgii, tady že jsem v holičství. Zasmáli jsme se a dívčina se pustila do stříhání. Potom jsem se stavil v potravinách a spěchal k autu , protože parkovací hodina už uběhla.

Teda hrklo ve mě nehezky a cítil jsem ,že mi srdce buší až v krku. Z dálky jsem viděl ,že hned vedle mojeho auta stojí modře blikající policejní auto . Ale aby to nebylo málo , stálo další modře blikající policejní auto na chodníku , na druhém boku mého auta . Chvíli jsem zůstal stát na druhé straně silnice a nechápavě sledoval , co se to děje.......

Hned se mi spustila neřízená řetězová reakce myšlenek v té mojí čerstvě ostříhané hlavě......Takže zablokován.....

Nojo přetáhnul jsem parkování a teď čekají na odtahovku ..... Ale vždyť to není ani deset minut a v automatu mám pětikačku k dobru .... Neviděli mě náhodou na kamerovém systému jak buším pěstí do bedny?.... a teď si pro mě přijeli ?

Napočítal jsem si do desíti, zhluboka nadechnul a rázně vykročil přes silnici . "To je vaše auto ?", zeptal se mě jeden ze dvou policistů , co tam stáli a pokračoval " malý moment počkejte , hned to tady uvolníme". Teď jsem si teprve všimnul , že další dva policisté k nám vedou nějaké dva týpky. Šoupli je do svých policejních vozů. Já si připnul pás , nastartoval , vyhodil blinkr ..... uffff.......

A zhluboka si oddechnul.

Nejlepší přítel naší rodiny

Co tady všichni tak smutně sedíte? Pohladí mě konečně někdo? Mezi ušima , tam to mám rád nebo na hřbetu , až tam vzadu , to je vždycky nádhera. Podívejte se na mě , krásně běhám. Nohy mi zase slouží. A jak se mi krásně dýchá. Dnes je mi moc dobře. Neseďte a dělejte něco ! Tak alespoň otevřete dveře.Venku jsou moji kamarádi. Mourovatá kočka Míša , ta tady nebyla pět roků a teď sedí u dveří . A zrzoun Garfíld , tomu se líbilo ,když jsem mu olizoval jeho kožíšek. Kde se tak dlouho toulal.Po louce sem pro mě běží Vendy od sousedů, budeme spolu běhat a dovádět jako za mlada .To jsem rád,že ji opět vidím. A stojí tam taky strejda Jirka .Určitě mi nese tašku plnou krásných tenisáků na hraní.Nikdy mu nevadilo , že jsem mu je rozkousal. Ten u nás nebyl už tři roky. A naše milá babička Maruška k nám jde také. Má pro mě určitě kousek kuřete od oběda. Už se těším. Já to cítím i na dálku.Nebyla tady už skoro rok a teď tam na mě čeká.

Tak otevřete mi někdo konečně ty dveře!..............

Psího kluka jsme doma přivítali na Vánoce v roce 2004. Byl poslední ze dvanácti štěňat , který zůstal chovateli . Hned po narození se stal slavným i se svými pěti psími brášky a šesti sestřičkami. Viděla ho tehdy celá republika v televizních novinách na Nově . Sotva se rozkoukal a byl ho plný byt . Dali jsme mu krásné jméno Riči . Byl zvědavý , všechno musel vidět a očuchat. Věci jako polštář , pantofle, boty i hračky vyzkoušel také svými packami a zuby.

Brzy se kamarádil se všemi členy rodiny i naším kočičím klanem.Kočky ty ho zbožňovaly a nechaly se od něj olizovat jeho velkým jazykem.Vůbec jim při tom nevadilo , že se při olíznutí kutálely po dvorku. Rád se vozil autem a měl v kombíku vyhraženu zadní část. Líbilo se mu za jízdy vystrčit hlavu z okénka.To mu potom vlály ve větru jeho velké uši i tlama. Brali jsme ho do práce i na výlety k potoku.Brouzdal se po břicho ve vodě a lovil kameny ze dna. Jednou koukáme, co to přinesl na břeh? Byla to želva. Želva nádherná s oranžovými tvářičkami . A tak jsme měli doma v teráriu Ferdu, kterého Riči zachránil .

Při hře na trubku jsem zjistil, že má Riči hudební sluch a snaží se svým táhlým vytím trefovat do hraných tónů. Líbilo se mu vytvářet souzvuky a duet s trubkou . Jinak by asi za mnou nepřiběhl z obýváku do mého pokoje pokaždé, když jsem hrál. Postupně nás začal překvapovat dalšími psími kousky.Naučil se nám při příchodu z práce říkat ahóóój.Vzal do tlamy míček nebo hračku a přes ní docela srozumitelně moduloval aaa- hóóój.

Měl také to , čemu se říká šestý smysl.To když šli sousedi se svou fenkou Vendy na procházku , on to věděl i když byli 300 metrů daleko a za domy.Chtěl pustit ven a běžel na louku , kde se za chvíli s Vendy proháněl.Věděl také, že se paní vrací s autem z nákupu , běžel s míčkem v tlamě k brance , aby ji mohl přivítat svým aaa-hóóój , ale ona byla ještě 3 kilometry daleko od domu. Cviky jako sedni,lehni , na místo pochopil hned a stačilo mu také jenom ukázat a udělal to.Jednou jsem zjistil , že umí číst myšlenky. Stál kousek ode mne a já si v duchu říkal Riči sedni . Díval jsem se jinam a myslel na ten povel. Najednou zakňučel , to asi abych se na něj podíval a sednul si. Zkoušel jsem to ještě několikrát a pokaždé pochopil.

Sám, bez našeho učení se naučil otevírat dveře do domu .Když už nechtěl být venku , stoupnul si na zadní nohy, pravou packu opřel o fasádu a levou stisknul kliku.Když už byl uvnitř , strčil čumákem do dveří , aby je za sebou zavřel.

Že tohle dělá nám prozradily až kuličky polystyrenu, napadané na rohožku , které svou tlapou vyškrábal ze zateplení u domovních dveří .

Viděl také to, co nám zůstává utajeno.To když se několikrát v obýváku zadíval na strop vedle krbu , naježily se mu chlupy a vrčel.My tam nahoře nic neviděli. Trochu to připomínalo jeden klasický americký horor.

Měl rád děti a když k nám přišly na návštěvu od sousedů , nosil jim ukázat svoje hračky nebo tenisáky.Na vánoce měl radost z dárků stejnou jako my. Velkou tlapou si přidržel balíček a zuby rozbaloval papír aby nám dal vzápětí najevo štěkáním , jakou má radost z plyšové hračky , barevné bačkory , spleteného provazu nebo polštářku do pelíšku.

Veterinář si sundal stetoskop z uší , beze slova pokýval hlavou , uložil věci do koženého kufříku a spěšně opustil náš dům.

Stáli jsme mlčky celá rodina v zahradě u vzrostlého dubu a vzpomínali , jak nám Riči před deseti lety pomáhal packami hrabat hlínu při vysazování tohoto stromu.

Stáli jsme mlčky nad místem, kam jsme ho uložili. Místem posledního odpočinku našeho Riče.Nikdo nebyl schopen slova.Vzal jsem hrstku hlíny a vysypal jí do té smutné jámy. "Odpočívej v pokoji kamaráde ", více jsem ze sebe nedostal , oči se mi zalily slzami. Smutně jsme odcházeli domů.

V každém z nás ale napořád zůstal kousek našeho krásného, dobráckého a jedinečného , hodného, spokojeného psího přítele Riče.

Doma jsem zjistil , že se nám v 17.55 zastavily hodiny v obýváku. Byla to přesně doba, kdy jsme odnášeli Riče z domu na zahradu. Myslel jsem, že je vybitá baterie. Nebyla , jenom se zastavily...............

Čtrnáct dní před tím smutným dnem se nám ztratil černobílý kocour Myšák.Byl to Ričův kamarád , spali spolu v jednom košíku nebo se krmili ze stejné misky. Druhý den po rozloučení se kocour nečekaně objevil u domovních dveří.

Procházel se potom po obýváku a hlasitě mňaukal.Hledal košík se svým psím kamarádem.

V noci se paní zdálo , že Riči štěká na zahradě . Ráno jsme našli poškozený plot a záhony rozryté od divočáků.

Riči dál hlídá svojí milovanou rodinu , hlídá svůj dům.

A na rohožce u domovních dveří nalézáme každé ráno ležet bílé kuličky polystyrenu................

Riči (Tosa inu) 15.8.2004 - 15.9.2019

Jazyková bariéra

Tak to mě teda rozesmálo.Ale vezmu to od začátku. Vnučka odletěla na prázdninovou práci za oceán.Dva měsíce práce v kempu pro americké děti . Další měsíc potom cestování a poznávání.Co jsem obdivoval bylo, že se tam vypravila úplně sama. Až do kempu ,který byl 60 km od Los Angeles. Já bych nejspíš skončil na letišti.Holt jazyková bariéra by mě dál nepustila. Podle fotek a příběhů, které nám a dalším šesti stovkám sledujících na instagramu pravidelně posílala, jsme viděli, že se tam rychle přizpůsobila a našla spoustu nových přátel. Dělala instruktorku na ZIP LINE. Byla to kovová věž , ze které sjedete na zem zavěšeni na laně. Podobně trénují i parašutisti. Jednou nám psala : pokaždé, když někdo jede z věže, tak se celá klepe.Ale já jsem stála na věži sama, nikdo nejel a celé se to najednou strašně klepalo.........No v Kalifornii bylo zemětřesení o síle 7,5 stupňů .

Když poznala část okolo L.A. , pobřeží Malibu , studia Hollywoodu , zábavní parky a známá místa jako třeba Bewerlyhill , vypravila se přes státy navštívit New York. Fotky a krátká videa nám přiblížily místa, která viděla.Central park , Brooklynský most , Sochu svobody, Time Square..........

Doma jsem si říkal, jak tu naší šikulku přivítáme .A tak jsme udělali velikou tabuli. WELCOME TO BRAMBORY HILL.

Jenom abyste věděli , tak Brambory Hill jsem pojmenoval už před 10 lety kopeček, na kterém stojí náš rodinný domek.Tehdy jsem si říkal : V Americe v Los Angeles mají Bewerlyhill tak si u nás uděláme Brambory Hill :-)

Přivítání bylo krásné. Vítací tabule byla překvapením . Každý dostal nějaký dáreček. A dlouho jsme probírali zážitky z cesty.

Za týden nám telefonovala sousedka . Za kolik prodáváte ty brambory? A proč to tam máte před domem napsané anglicky?

Takhle chytit už raději ne......

Asi toho dnes moc nenaspím. Přetahuji si přikrývku přes hlavu.Chci zhasnout a šmátrám po lampičce na stolku nemotornou rukou . Zapil jsem sklenicí vody prášek proti bolesti. Jdu si lehnout. Ani dnes nemám chuť něco povečeřet. Moc mi to nešlo,umýt se, svléknout se jednou rukou . Náš pes na mě nechápavě kouká a nasává zápach , který se ode mne šíří. Domů jsem dojel autem , řazení rychlostí nic moc , ale i jednou rukou se dá řídit docela v pohodě.

Z ordinace jsem šel trochu nejistým krokem. Dostal jsem lékařskou zprávu.Doma si to ledujte nebo si vezměte prášek , nesmíte si to máčet , řekla mi paní doktorka.Ještě dostanete injekci proti tetanu .To už jsem byl trochu v klidu a snažil se zhluboka dýchat. Když jsem slézal z lůžka na sále , pálilo to a cukalo v tom. Teď vám na to dáme dlahu , a obvaz řekla mi mladá paní doktorka . Asi mi to moc neumrtvila. Cítil jsem každé píchnutí jehlou a tahání za stehy. Vpichla mi do ruky několik injekcí s anestetikem. Ruku mi polili pálivou desinfekcí.

Na sál mě doprovodil saniťák hned z rentgenu ,abych sebou někde nepraštil. Odborně je to postraumatický šok , trochu to se mnou cloumalo a vibrovalo.Čekárna byla nezvykle plná . Na pohotovosti jsem byl autem za 15 minut , teď se tam tomu říká cizokrajně emergency. Barva sněhobílého obvazu se rychle měnila ,dost neuměle jsem si to uvázal . Lékárničku a sterilní obvaz jsem našel hned.

Jau(!!!!!) dopr.....pozdě , ucuknul jsem s ukazovákem .

Zapínám okružní pilu - maflík , abych o jeden centimetr zmenšil nové dveře .

Nic není ztraceno, jedeme dál !

Přiznám se, že jsem na kole neseděl už hodně roků.Ono nejdříve nebylo PROČ ? Potom se to změnilo a nebylo KDY ? Ale tomu jsem teď udělal rázný konec.No ono to vlastně nebylo ze dne na den.Trochu jsem dva roky váhal.Prohlížel nabídky, pročítal recenze.Hitem se stává stále více elektrokolo. S ohledem na můj věk , sportovní dovednosti a vysoký BMI nakonec tahle varianta zvítězila.Vyplatilo se mi s nákupem počkat , protože kvalita kol a hlavně dojezdová vzdálenost baterie se mnohonásobně zvýšila.

Na nákup kola jel se mnou náš soused. Je mladší , na kole už seděl mnohokrát , tak může poradit.

V obchodě jsme byli postaveni před výběr z více než třiceti variant od různých výrobců. Kolo, které jsem si vyhlédl v katalogu mi soused hned rozmluvil .Mělo hladký vzorek na pneumatikách , zbytečné blatníky a nosič , nemělo odpružené vidlice . Takže zvítězilo lehké crossové kolo s možným dojezdem baterie až 120 kilometrů.

Po nákupu ale až doma, zjišťujete , co ta cyklistika všechno obnáší. První věc byla uklidnit manželku, která se domnívala, že jsem se zbláznil. Ne nezbláznil , beru to naprosto vážně pro své zdraví.A tak jsem začal nakupovat cyklistické doplňky, jako jsou pestrá trika,sportovní obuv s pružnou podrážkou , vypolstrované kalhoty , brýle a ochranná přilba s blikacím světélkem vzadu . Nesmí se zapomenout na rukavice s ustřiženými prsty nebo malý baťůžek a také cyklistickou láhev na pití.

Absolvoval jsem první dvě zkušební jízdy v blízkém okoli , všechno OK . A tak jsem se připravil na delší výlet do přírody podle cyklo mapy. Vybral jsem si všední den . To abych nenarazil na ostřílené cyklisty , kteří by se podivovali , proč ten chlápek zastavuje, když se chce podívat , jaká jsou navolená kolečka na přehazovačce . Svůj baťůžek jsem doplnil jídlem a pitím na jeden den. Jarní počasí nebylo tedy nic moc . Sychravo, větrno a jenom devět stupňů . Přesto jsem vyrazil do přírody a Krušnohorských lesů.

Cesta rychle ubíhala , motorek tiše bzučel a já vdechoval z plných plic jarní vzduch..... No bylo to trochu jinak , protože jsem do kopce lapal po vzduchu , jak náš pes na sluníčku a srdce mi divoce bušilo, že bych měl trochu ubrat . Ale co by člověk neudělal pro své zdraví, že . A tak jsem najel podle tachometru skoro patnáct kilometrů , když se mi začalo zdát , že na štěrkové lesní cestě moje kolo nějak podivně poskakuje a drncá . No já jsem píchnul zadní kolo. Bylo poloprázdné. Takže konec výletu a začátek patálií. Sesedat a tlačit zpátky k domovu . Tlačil jsem téměř hodinu čtyři kilometry, když zadní kolo ušlo zcela. Plášť se začal samovolně svlékat z ráfku . Jet s kolem už se nedalo.

V baťůžku bylo všechno, jídlo, pití , pláštěnka. Pumpička ale chyběla. No nic, říkám si . Počkám tady na tom odlehlém místě , až pojede nějaký cyklista. Ten mi pumpičku jistě rád půjčí , abych to dotlačil alespoň z lesa na silnici a zavolal si pro odvoz. Příští hodinu ale nikdo takový nejel. Nejel vůbec nikdo . Byl všední , jarní , sychravý a větrný den.

Jenom žádnou paniku Františku, říkal jsem si v duchu. Je teprve poledne a do večera času dost. Zvednul jsem rám a po předním kole soukal přibližovadlo po štěrkové cestě ven z lesa. Za další hodinku jsem usednul na svodidla u silnice a byl rád, že odlehčený hliníkový rám kola a baterie váží jenom 25 kilogramů. Zavolal jsem ženě ,aby pro mne přijela. Měla ze mně opravdu radost.Takovou tu škodolibou. Vidíš ,ty musíš někde courat tak to máš za to, co kdyby tě někde srazilo auto, voni dneska jezděj jak blázni , buď rád , že jsi dopad jenom takhle ,aspoň tě to přejde.....

Naložil jsem mlčky kolo do auta a neslavně dojel domů. Prohlížel jsem plášť s duší a našel tam zapíchnutý trn.

Příručka ke kolu radí : Doporučujeme sebou vozit neustále materiál a nářadí na opravu možného defektu kola.

Dnes již je kolo opravené a těším se na další cyklovýlet . Co by člověk neudělal pro své zdraví , že.

Osud odtud potud

Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel.Osud našeho světa. Jaký bude a kam spěje?

Nejsem žádný věštec Nostradamus ani Baba Vanga abych řekl : dojde k velkému stěhování národů , člověk ztratí svojí víru nejenom náboženskou ale i tu lidskou , takže nebude věřit nikdo nikomu ani ničemu , že příjde hladomor ,že budou zemí otřásat katastrofy v podobě zemětřesení, tornád, bouří , sopečných erupcí a extrémních výkyvů počasí nebo že nás srážka s asteroidem vrátí do doby kamenné.

Nejsem ekonom abych odhadl následky globalizace a rozdělení světa na 3 zájmové oblasti , Evropu ,Asii a Ameriku , které budou mezi sebou v dohledné době soupeřit , možná i válčit o přežití 10 miliard lidí .

Nejsem klimatolog, abych vám řekl, jestli se Afrika a Blízký východ vylidní po změnách klimatu zaviněných oteplováním planety a jiným prouděním vody v oceánech . Jestli se vylidní také pobřežní přímořská města , že světové oceány po tání ledovců v Antarktidě zvednou svoje hladiny o desítky metrů.

Nejsem ekologický aktivista,který marně křičí s transparentem v ruce "Nedělejte z oceánů špinavé stoky a skládky plastových odpadků! Nezabíjejte zvířata , nemohou za lidskou hloupost ! "

Nejsem kuřák , ale přesto musím číst na krabičkách bezohledných lidí kolem : Kouření způsobuje vážné nemoci !

Nejsem věřící, ale přesto věřím , že osud našeho světa nebude katastrofický. Všechno už tady někdy bylo a jenom se to periodicky opakuje a vylepšuje .Vždy to bylo tak, že se člověk ze svých chyb učil být lepší , dokonalejší. Měl by se snažit. Podle posledních zjištění prognostiků bude naše Země obyvatelná už jenom 1 ,75 miliardy let.............

Vánoční přáníčko

Milý Ježíšku, pod stromeček bych chtěla mrkací panenku co umí chodit a má opravdové vlasy. A bráškovi přines autíčko na setrvačník.Děkujeme ti.

To bylo psaníčko od naší dcery. Krasopisně napsané dětskou rukou . Složené do obálky. Ježíšek měl asi v té době hodně práce. A tak jsme tenhle vzkaz našli pod panelákovým kobercem , jekorem až po dvaceti letech,při výměně podlahové krytiny. Bylo to trochu veselé i dojemné současně. Snad jsme tehdy tu naší důvěřivou dětskou dušičku nezklamali.

VIP návštěvníci lázní

Najít odkazy na slavné osobnosti , které navštívily městečko Mariánské lázně za 200 let jeho historie , tak na to jsme se zaměřili při procházkách s mým spolubydlícím Jarkem.

Johann Wolfgang Goethe ,německý básník bydlel v domě kde je nyní městské muzeum. V parku na náměstí je jeho socha. A z automatu na poezii u muzea si můžete poslechnout některé básně.

Skladatel, textař a zpěvák Petr Hapka má sochu na Kolonádě u Zpívající fontány .Fontána hraje spolu s dalšími skladbami Píseň pro fontánu, kterou pan Hapka složil a udělal také režii vodního show.Našli jsme hotel , který navštěvoval Miroslav Horníček.Uvidíte tam Horníčkovu bustu a pamětní desku. Letos uplynulo 100 let od jeho narození.A my se sešli s panem Kučerou, provozním z hotelu, který se s panem Horníčkem znal osobně. V parku se můžete vyfotit se sochou anglického krále Edwarda VII , ten tu byl celkem devětkrát . Proti němu stojí rakousko-uherský mocnář Franz Josef I. V turistickém průvodci objevíte mnoho dalších světově známých jmen : T.A.Edison, M. Twain, Frederik Chopin, A.Nobel, J. Strauss, R. Wagner, S. Freud,Turgeněv, F. Kafka, F. Nietsche, G. Mahler. Byl zde také ruský car Petr Veliký , N.Paganiny , T.G.Masaryk, Karel Čapek nebo Václav Havel.

Našli jsme sál Frederika Chopina a v průjezdu hned naproti byla Komnata Bernstein.Tak jsme tam s Jarkem zašli.A on mě po svých dobrých zkušenostech opět patřičně uvedl. To je František , on je muzikant a zvukař Václava Neckáře. Paní za pultem ale měla kamennou tvář , podobnou jako žluté kameny nalepené po stěnách . Neznáju , řekla nám

s východním přízvukem. No on dělal také s tím Michalem Tučným. Neznaju ,trvala na svém paní. A co ten Bernstein , to byl americký muzikant, skladatel a dirigent , on tady někde bydlel? Tvář paní za pultem se rozjasnila. To ne. Bernstein to znamená německy jantar.

Tady jste v jantarové komnatě.... Tak to nás dostala.S paní jsme si popovídali.Žije tu 25 roků . Pochází odněkud nedaleko od Moskvy ,ale tam to stejně neznáme.Tady prodává jantarové šperky. Když jsme se loučili , sáhla do prosklené skříňky

a vyndala dva maličké skleněné slony, polepené jantarem. To je pro vás ,malý dárek pro štěstí. My jsme potom oba přemýšleli, jestli nám tím nechtěla něco naznačit?

Výčet slavných osobností, které využily léčebnou moc Mariánek byl také na obraze, zavěšeném nad postelemi v našem hotelovém pokoji číslo 418 . Byly tam siluety ,které honí motýly na rozkvetlé louce a u nich napsaná jména.

Dvě postavy tam chyběly .Vystřihnul jsem je z papíru a dolepil k ostatním na obraze.

Dvě postavičky , které si lázeňský pobyt náramně užily .

František a Jarek :-)

Chirurgická ocel trochu jiná

Balnea órum reputatio - moje lázeňské rozjímání jak se mi změnil život pokračuje.

Chirurgickou ocel z nadpisu jsme měli možnost poznat na vlastní kůži já i můj spolubydlící Jarek. Proto jsme také byli v lázních . Do té doby jsem nevěděl, že ocel má také jiné , estetičtější využití.

V lázeňském městečku se objevily plakáty , že zde bude narozeninový koncert Vaška Neckáře. Zmínil jsem se Jarovi , že jsem s Vaškem krátkou dobu dělal při jednom jeho zahraničním turné, ale už je to hodně roků. Jarek to hned velmi šikovně využil.

"Nešel bys se mnou do klenotnictví na hlavní třídě? Vybral jsem tam pro paní šperk z chirurgické oceli . Mám to tam rezervované , tak se podíváš , jestli je to pěkné " , obrátil se na mě Jarek . " No dobře, půjdu , ale víš, že na té hlavní třídě jsou nejluxusnější prodejny a mají tam všechno o dost dražší ,než jinde? "

Přišli jsme do luxusního klenotnictví a ochotná prodavačka přinesla kazetu se zamluveným šperkem , vybalila a předváděla nám ho. Jarek se obrátil na prodavačku a povídá jí : " Já jsem si vzal sebou tady Františka , to je zvukař Václava Neckáře , ten tady bude tento týden vystupovat . František mi řekl , že tady na hlavní třídě máte všechno předražené a že bych to jinde mohl koupit levněji."

Prodavačka znejistěla a rentgenovala mě očima. Usmál jsem se a pokýval hlavou.Chvilku přemýšlela a potom povídá: " Víte co , já vám na to udělám slevu 300 korun. Ale jenom, že jste to vy ." Jarek vítězoslavně odcházel s krásným dárkem z chirurgické oceli pro svojí paní . Já se trochu styděl za ten podvůdek . Ale on mi venku před obchodem povídá,

" Vidíš , takhle se na to musí . Zvu tě do cukrárny na kafe a dortík ."

foto (c) autor blogu

Jazzový večer

Je tu další pokračování mého lázeňského rozjímání . V lázních jde především o to , zregenerovat své tělo. Ale nesmíte zapomínat ani na regeneraci duševní , kulturní relaxaci při prozkoumávání historických památek nebo na koncertech. Spojit dohromady příjemné s ještě příjemnějším se nám s Jarkem podařilo při návštěvě baru s jazzovou kapelou. Bar v pětihvězdičkovém hotelu byl špičkově vybaven .Obsluha nepoletovala mezi stolky, ale ladně se vznášela při roznášení drinků. K tomu tři jazzmanni ,zkušení pánové v letech , bravurně podávali známé hudební evergreeny . Dostali jsme nápojový lístek. Pro mne to byl spíše studijní materiál. Míchané nápoje měly popsánu také svojí historii ,případně účinky na lidský organizmus

Nejistě jsem prohlížel stránky v kožených deskách, až jsem se obrátil na Jarka. "Co si z toho dáme?"

Hned věděl , protože ho zaujala Caipirinha. Míchaný nápoj , který se v době španělské chřipky ,začátkem minulého století podával v Brazílii na lékařský předpis. Nasávali jsme brčkem lahodný alkoholický nápoj s limetkou , poslouchali jazz a těšili se z dobré atmosféry tohoto večera. V lázních všechny podniky končí ve 22 hodin. Vrchní decentně , tak jak se sluší na podnik nejvyšší cenové skupiny, přinesl účet ukrytý v kožených deskách se zlatým kováním.

Jarek nezklamal. " Pane vrchní , když už máme platit 380 korun , myslíte, že nám to naše zdravotní pojišťovna proplatí? Tady máte napsáno, že je to nápoj na lékařský předpis." Vrchní neztratil dekórum a pravil :" Samozřejmě pánové účtenka je pro vás , ale obávám se, že s ní u zdravotní pojišťovny neuspějete."

fotografie (c)autor blogu

Rudolf a další léčivé prameny

Pomalu jsme s Járou zabydlovali náš hotelový pokoj . Prozkoumali jsme obsah a ceník v minibaru , kterému jsme další tři týdny oddolali. Jaro zjistil telefon na naší pokojskou a poděkoval jí za čisté povlečení a ručníky v koupelně.Několikrát při tom zdůraznil číslo našeho pokoje. To aby nás náhodou v dalších dnech nepřehlédla. Cennosti a doklady jsme uložili do příručního trezoru ." Jaké číslo tam dáme? ", ptal jsem se při programování elektronického zámku našeho sejfu. "Můžou to být čtyři šestky? " " No tak třeba jo, ale jak si to budu pamatovat ? " Tak to je úplně jednoduché , mám takovou pomůcku.Na co muži nejčastějí myslí ráno, v poledne ,večer a v noci ? Sex,sex,sex,sex. Dobré k zapamatování, ne? Podíval se na mě jakoby nechápavě a potom mi řekl: " Se mnou to Františku nebudeš mít jednoduché . Já tady myslím hlavně na j í d l o , j í d l o , j í d l o , j í d l o ...............

Jarek byl znalý místních poměrů.Takový ten švihák lázeňský. Byl zde již po několikáté a tak znal všechny lázeňské domy

a hotely ve městě.V několika se znal i s personálem . Pro mne to byla nesmírná výhoda a brzy jsem se docela zorientoval.Také mne zavedl ke všem dostupným léčivým pramenům na Kolonádě i v okolí lázeňského města . A že jich bylo. Postupně jsme se dostali i k těm nepřístupným, které byly uzamčené uvnitř budov a museli jste mít kartičku.

Paní doktorka nám předepsala pít třikrát denně Rudolfův pramen. Ten vytékal na třech místech ,tak jsem je sřídavě s porcelánovým lázeňským pohárkem navštěvoval. Pohárek neměl ozačení obsahu, vypil jsem pokaždé dva.Až za týden jsem zjistil, že piju místo 3/4 litru hned 1,5 litru minerálky .

Třetí den léčebného pití jsme zjistili , že je velmi dobrý a cenově dostupný také další pramen , kterým jsme léčebnou kůru večer neutralizovali .Byl to Becher. Paní doktorka nám ale předepsala Rudolfův pramen.Nechtěli jsme ji zklamat a tak se ujal nápad přejmenovat pana Jana Bechera na Rudolfa Bechera . Čas v lázních plynul pomalu , oba jsme na sobě pociťovali změnu k lepšímu .Léčebné procedury , cvičení , bazén a sauna spojené s častými procházkami a to všechno vylepšené naší oblíbenouRudolfkoubylo opravdu znát. Vypnutý mobil a žádné televizní programy dokonale osvobodily mysl.

To ještě není všechno.Ale další vám povím příště :-)

fotografie (c)autor blogu

Nevím , jak to ten můj mobil udělal , ale tohle je opravdu jen malý frťánek bechera zářící v podzimním slunci :-)

Našel jsem pramen pozitivní energie

Neděle mi začínala zcela proti zaběhnutým zvyklostem.Nemohl jsem dospat.

Slunce se od rána opíralo do oken a slibovalo krásný podzimní den. Cestovní kufr byl sbalený , doklady,mobil, nabíječka ,brýle také.Co jsem to ještě chtěl? Penize mám. Tak mohu vyrazit.Podle hesla "Mysli především na sebe, dokážeš-li se o sebe dobře postarat, pomůžeš tím svým bližním ", jsem opustil domov.

Za čtyři hodiny jsem stál na recepci hotelu. Příjemného hotelu s ještě příjemnějším personálem , připraveným přijmout své hosty jako do své rodiny.

Na dvoulůžkovém pokoji jsem byl první.Balkon s výhledem na podzimní park , televizor se čtyřiceti programy a naplněná lednička- minibar.

Za dvě hodinky se objevil můj nový spolubydlící. Na první pohled usměvavý elegán v nejlepších letech. " Ja su Jarek z Havyřova" , podával mi svojí ruku. Vím jak se píše Havířov , ale on řekl s nezaměnitelným krajovým přízvukem z Havyřova. Vyzkoušel si tvrdost postelové matrace a jeho další slova byla : " No , asi ze mě nebudeš mit radost , bo moje žena řiká, že v noci chrápu". "Uvidíme kdo z koho", řekl jsem,"protože moje žena říká to samé". Zasmáli jsme se a bylo jasné, že si budeme spolu rozumět.

Na každého z nás denně čeká minimálně jeden pozitivně naladěný člověk.Nesmíme ho jen tak minout.Nabije nás dobrou náladou i energií .A Jarek jí měl i na rozdávání . Tak nám začal den prvý léčebného lázeňského pobytu.Tři společné týdny byly před námi. Jak všechno pokračovalo vám ale napíšu zítra :-)

* Fotografie (c)autor blogu

Pátek třináctého

Můžete věřit a nemusíte.Že je třináctka nešťastné číslo? Já se třináctého narodil, takže no problem.

Ale dnes si na mě páteční třináctka přímo smlsla. Pravidelně nakupuji v blízkém supermarketu.V pátek jsou u pokladen docela fronty.Přišel jsem na řadu ,uložil zboží do košíku , a že budu platit kartou.

"Přiložte kartu . PÍP . Zadejte pin. * * * * ENTER , zelené tlačítko. A NIC.

Zkuste to ještě jednou ,usmála se na mě pokladní.

" PŘILOŽTE KARTU. PÍP. ZADEJT PIN .* * * * ENTER ZELENÉ TLAČÍTKO ." A opět nic.

"Vy mačkáte žluté místo zeleného?" ohradila se pokladní.Né , mačkám zelené,pokaždé.

Po třetím pokusu "to spadlo " a pokladní musela znovu naťukat platbu.

To už se mi snažili radit i zákazníci za mnou. Pane , máte tam vůbec kredit ? Nebo , jestli by nebylo rychlejší to zaplatit hotově.Pokladní změnila profesionální úsměv na šťovíkový a počtvrté, popáté mi znovu nahazovala platbu kartou. Potom se odhodlala k otázce:" Pane už jste někdy tou kartou platil ? " Samozřejmě , že platil. Používám jí už pět roků. To je divný. Zkusila šestý pokus.Platba prošla a šest lidí za mnou si oddychlo.

Jó , pátek třináctého musí o sobě dát vědět :-D

Sváteční den

Tenhle březnový den byl u nás vždy sváteční. Vyrůstal jsem na farmě pro chov koní.A na téhle farmě mělo šest pánů jméno Josef nebo Pepik, Pepa,Jožka.Takže 19.března bylo vždy veselo. Neslavily se tam žádné státní svátky, protože koně to nezajímalo , krmit se muselo každý den.Ale tenhle svátek Josefů byl ještě něčím zvláštní. Všichni zaměstnanci farmy se sešli u nás v kuchyni u velikého stolu. Maminka smažila řízky a bramboráky.V koupelně ve vaně se chladil soudek piva.

Do školy jsem tehdy ještě nechodil, ale už jsem uměl dobře jezdit na kole.Toho využil tatínek a posílal mě každý den do hospody,která byla asi kilometr daleko .Domluvil se s hospodským, já jsem řekl, že chci jednu Normu, zaplatil 2 Kčs a dostal jsem bílou krabičku partyzánek za 1,60 Kčs ,zápalky za dvacetník a ještě dvacetník zpátky. Krabička deseti Partyzánek byla tedy tatínkova denní norma. A mě přibývaly v pokladničce desetníky.

A dneska u nás slaví Josefové svátek a slaví ho také moje maminka protože se jmenuje Josefa. Napadlo mě, že bych jí mohl udělat radost. Za vesnicí bylo zahradnictví , tak jsem se tam vypravil na kole. Když jsem přijel ke skleníkům , přišel ven přísný pan zahradník . "Co tady chceš kluku?" " Chci koupit kytičku pro maminku, protože má dneska svátek." Díval se na mě dost nevrle . " A máš na to peníze ?" Vyndal jsem z kapsy kovovou krabičku od Energitu a vysypal na dlaň uspořené desetníky. Kouknul na to a řekl : "ale to je málo ". To mě na chvíli zarazilo ,ale v mé dětské hlavě se zrodil nápad. "Tak já vám zazpívám písničku". Nevěřícně kroutil hlavou , potom řekl :" To by šlo ,ale ještě zavolám ženský ze skleníku". A tak jsem před osazenstvem zahradnictví zpíval tehdejší rozhlasový hit :

Na silnici do Prášil,jeden mladý cestář žil.......

Sklidil jsem potlesk a dostal květináč s rozkvetlými muškáty.

Maminka měla z kytičky obrovskou radost , tiskla mě tehdy k sobě a brečela dojetím.

A já dnes zajedu koupit veliký květinový pugét mamince k svátku a připomeneme si tenhle milý příběh.

Nějak se mi tomu ani nechce věřit ,ale ono už je to pěkných pár let.

Zašel jsem za maminkou s kytičkou oslavit její svátek a ona mě překvapila s bábovkou :-)

Energie úsměvu

Říká se tomu různě.Dobít si baterky.Znovu získat elán .Pohlazení po duši. Načerpat energii. Ale většinou na to potřebuju 14 dní dovolené. A pěkně prosluněné a hřejivé . Někde co není mobilní signál a přístup na internet je tak špatný,že po několika pokusech už ho ani vlastně k ničemu nepotřebuji. Jó ,takhle krásně bylo jen na řeckých ostrovech.

No ale teď uprostřed zimy ,co nadělám? Ten vysněný klídek je v nedohlednu. Lidi jsou nervózní, aby jim ta jejich televizní bedna hrála aspoň přes Olympiádu. To jim celý rok nevadilo, že mají výpadky signálu .

Teď abych se snad rozpůlil.Řeknu rovnou, že toho už na mě bylo moc.

A potom přišel jeden nečekaný okamžik.To potřebné načerpání energie do mých vybitých baterek.

Šel jsem od zákazníka ,kterému jsem opravoval TV příjem. Kráčel jsem po našem rušném hlavním náměstí. Vládne tam takový ten denní chaos . Nikdo nikoho nevnímá,každý někam spěchá.

Na nákup ,do banky , na finančák , z pojišťovny ,na autobus , na oběd v polední pauze. Netváří se při tom zrovna vesele spíš neutrálně až rozmrzele.

Ale co to? Důchodkyně s taškou na kolečkách se zastavila a když jsem kolem ní procházel ,dlouze si mě prohlížela. Stává se mi ,že potkám zákazníky ,kteří mě poznali .I když nevím kam s nimi, raději preventivně pozdravím. Ale vyskytlo se náhle více lidí,kteří na mě na tom náměstí vesele koukali. Jako by mě všichni poznávali.Tak jsem nasadil milý, optimistický úsměv. A támhle maminka s kočárkem mě ukazuje svojí kamarádce a asi říká "Hele tenhle chlápek nám dělal satelit " . A tihle usměvaví manželé , pokyvují hlavou no tak také kývnu. A co ti dva poldové ,že si mě tak prohlíží .Nesu velkou tašku přes rameno ,ale v té mám montážní nářadí. Snad nebudou chtít vidět mojí občanku .Nechtějí . Jen se usmívají. Nezvyklé v tuhle roční dobu a na tomhle místě. Přicházím k prodejně mobilních telefonů.Kouknu do výlohy co mají za novinky. Kouknu do nablýskané výlohy a vidím sám sebe. Jak málo stačí ,aby se všichni kolem tvářili krásně mile .

Sundal jsem si modré igelitové návleky z bot . Ale ten úsměv na tváři mi zůstal ještě dlouho :-D