Na Čertovce s Karlem

Dnes opráším trochu nostalgických vzpomínek . Vrací se se mi v kruzích zpět, aby se spojily se současností a vytvořily další úsměvný příběh z mého života. Začátek příběhu je TADY :

http://dimense4.blogspot.com/0810/neuveritelne-setkani

Při své zajímavé práci jsem se setkal s oblíbeným zpěvákem Karlem Černochem a ozvučoval jeho recital.Pořídil jsem tehdy v Jablonci nahrávku jeho vystoupení s tanečním orchestrem . Kotouč magnetofonového pásku ale zůstal na dlouhých 34 roků ukrytý v kufříku. Až docela nedávno jsem ho znovuobjevil a rozhodl se nahrávky oprášit,vyčistit, upravit a zdigitalizovat .Prostě je dostat z kotoučového magnetofonu do notebooku a také do svého mobilu v digitálním formátu. To se mi podařilo . Znovu ožily jeho písničky, které si sám uváděl :

" Dobré odpoledne . Já jsem byl přizván ,abych tu zazpíval pár písniček.Tahle píseň je tak trochu z mého bydliště neboť bydlím na Kampě a shodou okolností ta písnička je o Kampě a o takových malých Benátkách . Kdo z vás jste byli v Praze na Čertovce, tak víte,že tam se něco takového vyskytuje. Je to sice krátký úsek, ale trošku to Benátky připomíná. A tak ,když se jednalo o písničku Venezia, tak jsem byl rád , že to byla písnička o slečně z Kampy."

Tu loďku jsem si na dnešek půjčil

dost pamatuje lak na ní prýská

jen na to abych viděl Tě zblízka

mi záleží.............

Písnička má text o randění v tomto romantickém koutě Prahy. Když půjdete po Karlově mostě na Malostranské náměstí, potkáte se na levé straně kousek od mostu se sochou Bruncvíka se svým lvem a zlatým mečem .

To jste už jen kousek od schodů, po kterých sejdete k předposlednímu mostnímu oblouku a jste na Kampě. Projdete pod obloukem Karlova mostu a dostanete se na malý most , ze kterého už uvidíte zátoku pražských Benátek - Čertovku , všude přítomné zámky na mostním zábradlí , velké dřevěné mlýnské kolo i krámky se suvenýry .

Zastavil jsem se tam při nedávné procházce Prahou u červené cedule ČERTOVKA a napadlo mě pustit si z mobilu písničku O slečně z Kampy ** a zavzpomínat si s Karlem .Bylo to takové moje poděkování za všechny jeho písničky , které jsme poslouchali ,když nám bylo - náct . roků.

Do zátoky Čertovka právě přijížděla prosklená loďka . Podjela most pode mnou a mířila k mlýnskému kolu.

Kousek ode mne stáli dva" námořníci " . Černoši v bílých námořních uniformách a čepicích. Dělají tu svůj byznys.

Řekl jsem jim, že písnička z mého mobilu je právě o tomhle místě na Kampě a Čertovce, kde stojíme a pán , který ji zpívá tady bydlel. Poslouchali se zájmem až do konce a potom se jeden z nich odvážil zeptat: A pane prosim vás , kdo to zpívá ? Moje odpověď je rozesmála a musel jsem to opakovat. K jejich bílým uniformám jim zářil i úsměv .

Karla Černocha by to určitě potěšilo a pobavilo , že černoši jsou na Kampě stále.

Když půjdete starou Prahou, mrkněte i na tohle milé,romantické místo a vzpomeňte se mnou na Karla.

Proč se můj táta nikdy nesmál..... část 2.

Ráno se František honem oblékal, že půjdou na poštu telefonovat.Babička ale řekla, že se nejdříve musí nasnídat.Připravila míchaná vajíčka a voňavou bílou kávu.

" Musím ještě přinést vodu, abych měla z čeho udělat polévku na oběd". A tak šli s kbelíkem na náves k obecní studni. František běžel k pumpě a začal  pumpovat. Žádná voda ale netekla." Počkej, počkej šikulo to není tak jednoduché" , řekla babička a zvedla vědro s vodou, které stálo vedle studny." Já musím nalít vodu tady nahoru do trubky a ty zatím budeš pumpovat". A po chvilce již  tekla voda  z modré litinové pumpy do kbelíku. Naplnili také  vědro pro dalšího příchozího.Odnesli zásobu čerstvé vody do domku a vypravili se na poštu.

" Kohopak nám to sem vedeš Marie? " , ptala se paní poštmistrová za skleněnou přepážkou. " To je od mého syna, malý Franta" , řekla babička .Ten jí ale vzápětí tahal za rukáv a řekl :" Jestli mi babičko budeš říkat Franta , tak já ti budu říkat babo....." . Obě ženy na sebe prohlédly a začaly se hlasitě smát. Babička vytáhla z kapsy zástěry lístek s telefonním číslem a podala ho paní poštmistrové. "Zatelefonujeme  tatínkovi našeho Františka." Poštmistrová po chvilce přes sklo volala : "Běžte do jedničky, už to zvoní"..….Na poště naproti přepážkám byly dvě kabinky. Měly hnědé , lakované dveře s velkými číslicemi jedná a dvě s kulatými skleněnými okénky. Na poličce stál bakelitový telefonní přístroj. Babička zvedla sluchátko.

" Halóó , ahoj Fando. Cos to prosímtě provedl, poslat kluka takhle samotného?" ... "Mami já jsem ti napsal už před čtrnácti dny ,abys ho čekala na nádraží .Hodil jsem to u nás do schránky. Ale teď jsem zjistil , že pošťačka ze Chvojna byla nemocná a schránku vybrali až dnes ráno. Tak ti dopis příjde.Co je s klukem?"....." Fanoušek je v pořádku, máš štěstí, že je tak šikovný, já ti ho předám". A tak František poprvé telefonoval s tatínkem. Sluchátko bylo veliké a klouzalo v ruce. Když mluvil zblízka do mikrofonu , neslyšel pořádně sluchátko.Snažil se ale o překot popsat svojí cestu i zážitky .Že byl v lokomotivě a viděl hořet pole od jiskry a přestoupil  na další vlak a k babičce domů , že přišel úplně sám. Tatínek ho pochválil, že už je velký cestovatel. Potom si ještě chvíli povídal s babičkou , ta řekla , že se o Františka postará, vždyť má prázdniny.

Z pošty šli do konzumu. Nakoupit  krupici , čtvrtku másla, půlku chleba a do bílé bandasky  paní prodavačka odměřila litr mléka z veliké hliníkové konve. František vzal bandasku, že ji ponese . Byl na ní obrázek modré kočky .

Proč se můj táta nikdy nesmál..... část 1.

Ozvalo se zaklepání na domovní dveře malého vesnického domku . Prošedivělá paní v modré květované zástěře se pomalu zvedla od stolu, kde právě vychutnávala svojí odpolední kávu. Žila v domku sama, její manžel zemřel na infarkt . Došla k oprýskaným dveřím v úzké chodbě. "Kdo je tam?" ,zavolala přes dveře. "Tady je překvapení!" , uslyšela dětský hlas venku.Rychle odemkla dveře ." Fanoušku , kde ses tady vzal? Kde je tatínek , někde schovaný za domem , viď?" Vítala svého osmiletého vnoučka. " Ne babičko, tatínek je doma .Já jsem přijel sám. Posílal ti dopis , abys mě čekala na nádraží .Ale ty jsi tam nebyla. Tak jsem přišel sám." Stará paní tomu stále nevěřila, jak mohl její syn poslat malé  dítě samotné a tak daleko . "Tatínek mě posadil v Ústí do vlaku a řekl mi , že musím ve Všetatech přesednout do vlaku co jede do Hradce Králové a potom se dívat až bude Chlumec . A další zastávka že bydlíš  a budeš čekat na nádraží. A po cestě si se mnou povídala paní průvodčí a ve Všetatech mě vzal strojvedoucí do lokomotivy, ukázal mi , jak se přikládá pod kotel , aby byla pára .A také mě nechal zatáhnout za takový řetízek , lokomotiva zahoukala a mohl jsem přiložit lopatou uhlí do ohně, byla tam železná dvířka, pan strojvedoucí je odklopil , to byl žár."

Vlaky na této trati s parní lokomotivou a dvoučlennou posádkou strojvedoucího a topiče měly malé zelené vagony , žluté lavice z lakovaného dřeva, stahovací okna a poslední vagón měl plošinu , ze které byly vidět na ubíhající koleje. 

"Tak jsem na tebe čekal na lavičce na nádraží  ,  až mi jedna paní ukázala, kde bydliš." Babička přitiskla vnoučka do náruče a byla moc ráda, že nebude v domku sama. "Ty můj rozumbrado, ty se ve světě neztratíš."

 Byl letní, červencový den a psal se rok 1961.

Babiččin vesnický domek byl postavený začátkem století, jedna místnost se dvěma okny sloužila jako kuchyň i ložnice, stěny byly vybílené vápnem , na podlaze  linoleum z barevně  lakované lepenky . Za okny byly květináče s kvetoucími muškáty. V kuchyni elektrická trouba , jednoplotýnkový elektrický vařič a škopík  na mytí nádobí. A také smaltovaný kbelík s vodou. Pro tu se chodilo na náves , do obecní studny. Kuchyň a ložnici odděloval jídelní stůl. Pod oknem bylo kanape s barevnými polštáři a vedle masivní  postel s dřevěnými čely a peřinou  povlečenou do bílého damašku. Na vysokém nočním stolku stál velký rozhlasový přijímač předválečné výroby , který měl dřevěnou skříňku.

" Zítra půjdeme na poštu a zatelefonuji tátovi , že jsi přijel v pořádku", řekla babička.