Překlepy - Inspirace

Proč Tvá ústa jsou tak milá ?

To abych Tě poškádlila.

Proč Tvé dlaně krásně hřejou?

Protože jsem ráda s Tebou.

Proč Tvůj úsměv duši hladí?

Protože se máme rádi.

Proč mé tělo tolik lační?

Nech ty řeči a už začni.

Překlepy - Dušičková

Odpočívej v pokoji,

až osudy nás rozdvojí

a navždycky Tě odpojí.

Až uslyším poslední slova

a podívám se na Tebe.

Bude to pro mne nemilé.

Tak dlouho spolu

a teď tohle......

Můj tlačítkový mobile.

Překlepy -V síti

Našel jsem úsměv co schovával se.

Na messengeru mezi řádky.

Obrázek malý,vzkaz jen krátký:

Čekám tě večer ,měj se krásně !

Splnil bych rád to přání skromné.

Ten vzkaz však nebyl vůbec pro mne.

A to je konec téhle básně !

Každému posílám kousek :-D

Se štěstím ,které vám chci doručit to naneštěstí není tak jednoduché.

Psycholog jej definuje jako vnější příznivou okolnost často nahodilou a ničím nezaslouženou.

Podle filozofa Sokrata je štěstím blahobyt a nezkrocená svoboda.

Podle Aristotela to není nahodilý pocit, ale výsledek dobrého,rozumně vedeného života.

Petr Hapka a Richard Müller udělali nezapomenutelnou definici : Štěstí je krásná věc ,ale prachy si za něj nekoupíš!

Štěstí se snaží polapit gambleři na hrácích automatech i důchodci při vyplňování tiketu sportky nebo při čtvrtečním ranním běhu pro slevy do Kaufáče.

Já osobně bych řekl,že štěstí je imaginární veličina ,která se nedá vynutit. Vede si svůj vlastní život .

Takže když např. šlápneme do houna měli jsme také určitým způsobem štěstí, že jsme do něj nespadli po hubě. Ale jinak to šlápnutí prý obecně také přináší štěstí.

Já vám přeji,aby trochu toho štěstíčka u vás přistálo každé ráno,každý den.

A vy jste si mohli říci s úsměvem ,teď jsem měl štěstí.

A věřte že : "Štěstí přeje připraveným " :-)

Klid hochu !

Na pravé straně můžete vidět světla Bělehradu ,letíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 850 km v hodině , venkovní teplota je minus šedesát.Kapitán letadla společnosti Travel service vám přeje příjemný let.

Vracel jsem se včera v noci z jižních krajin,kde dozrávají banány a pomeranče a poletují vlašťovky.

A tak mě napadlo si spočítat, kolikrát už jsem letěl letadlem.Blbý na tom bylo, že mě to napadlo zrovna nad tím Bělehradem.No parkrát Moskva ,do Berlína,Tessaloniky, Heraklion..... v duchu jsem vzpomínal na předchozí destinace .Došel jsem k číslu 12. Tak tenhle můj let má pořadové číslo 13 !

Mozek mi začal pracovat na plné obrátky.Proč ty motory tak divně hučí? Co to pod námi bouchlo, když jsme startovali střemhlav nad moře z letiště v Kerkyře ? Hergot ,proč mě posadili zrovna k nouzovému východu na křídle? Mám to říci manželce , že je to moje třináctka? Nebo sousedovi?

Ale proč bych je měl znervozňovat? Vzal jsem si cucavý bombon a noviny. Bulvár co nabídli u vstupu do letadla. Jan Tříska a Květa Fialová na všech stránkách.A to se dozvíte až v letadle. No na klidu mi to nepřidalo.

Noviny jsem strčil do kapsy na sedadle a vzal si brožuru letecké společnosti.Vítejte na palubě!

Trochu jsem se zklidnil při čtení popisu služeb letecké společnosti.Obrátil jsem stránku.

A čuměl na mě Babiš alias agent Bureš , jako šlechetný chlebodárce.

To snad ne , kam se všude cpe, to není možný , co to tady zkoušej! Musel jsem si stisknout nos a dýchnout, aby se vyrovnal tlak v zalehlých uších.Tak to ne Bureš ! Tenhle let proběhne v pohodě .A můj hlas nedostaneš.

Nad Vídní jsme začali sestupovat do nižší letové hladiny .Praha hlásí 9 stupňů a deštivo.

Dosednutí na přistávací dráhu a jsem zpátky v realitě.

Na břehu bájné řeky Styx

Téma týdne přímo nabídlo podělit se o jeden drsný životní zážitek.

Jak se za pouhý týden změnil můj pohled na život. Bez kompromisů a zcela zásadně.

Je to už dost roků. Bylo mi sedmnáct . Krásná doba na kterou se vzpomíná, doba prvních lásek a nalézání. Přesně sedmnáct .Ale..... .

Po běžné angíně jsem najednou skončil v nemocnici.Bylo to se mnou asi vážné.

Čtrnáct dní jsem ležel na kapačkách, horečka přes 40 však neustupovala .

Doktoři na interně vojenské nemocnice netušili, co se mnou je . Dostával jsem antibiotika,dělali mi rozbory krve, kostní dřeně.Bral jsem až 60 různých prášků denně .Nic ale nezabíralo .

V horečkách jsem zhubnul možná 10 kilogramů.Když bylo nejhůře, umístili mě na JIPku (jednotku intenzívní péče). Napojili na mě kabílky a kapačku. Přes prosklenou stěnu pokoj stále sledovala zdravotní sestra.Od té doby nesnáším televizní seriály z nemocnic, kde pouští pro zdůraznění dramatičnosti a prostředí monotónní pípání , kopírující puls srdce.

Píp....píp....píp.....píp a potom najednou pííííííííííííííííííííííííííí a konec .

To všechno jsem v tom divném nemocničním pokoji vnímal.Viděl jsem bílý strop nade mnou. Laskavou tvář sestřičky ,která se ke mě skláněla ,když mi vyměňovala kapačku. Slyšel jsem těžké oddychování dalších dvou pacientů ,kteří tam byli se mnou.Slyšel jsem jejich nářek , chroptění a agónii. A ten hlodající zvuk přístroje, který hlídal jejich poslední chvilky života pííííííííí............. . Oba krátce po sobě zemřeli.

Já jsem ale celé noci nespal .Bál jsem se usnout v divné předtuše,že se již nevzbudím .

A nemohl jsem se pohnout.Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se nijak bránit.

Chtěl jsem odtud pryč, ale nešlo to udělat ani vyslovit.

Jako by mi něco přerušilo kontakt mezi mým mozkem a tělem.

Co to bylo za stav hrozné nicoty? Byl jsem snad na prahu mezi píp a pííííííí ?

Nebo jsem čekal na břehu bájné řeky Styx na převozníka Charóna ,který převáží lidské duše na druhý břeh ?

Pro sedmnáctiletého kluka to bylo něco šíleného . Jako neskutečně zlý sen.

Na lůžko vedle přivezli dalšího pacienta. Strašně trpěl a přestal pípat i jeho monitor.

Na pokoji jsem zůstal sám.

Bylo ráno.Venku se rozednívalo. Tak kolem sedmé hodiny .Možná to byl také sedmý den na jipce .

Odlepil jsem náplast , která přidržovala na ruce jehlu s hadičkou kapačky.Vytáhnul jsem ji ze žíly.Odlepil jsem ze sebe přísavky s kabílky monitoru a vstal z postele.Po ruce mi stékala krev dlouhým červeným pramínkem.Udělal jsem pár kroků ke skleněné stěně, k sestřičce v modrobílém , ale ztěžklé nohy se mi podlomily.Přiběhla ke mě,podržela kolem ramen a řekla:

" Vy jste se nám vrátil!!. "

A já nechápal odkud jsem se měl vrátit,když jsem byl stále na stejném pokoji.

Vysoukal jsem ze sebe jenom :" Sestřičko,já chci odtud pryč."

Hned mě dali na jiný pokoj.Všechno se najednou změnilo. Při vizitě slovenský pan primář

u mojí postele řekl mladým medikům,kteří ho doprovázeli :"Pán František utiekol hrobárovi z lopaty".

Jeho slova mě provází celým životem. Vážím si života i když je složitý.Mějte i vy rádi svůj život.

Víte kolik roků tady ještě budete a kolik roků potom nebudete?