Blues mého obrazu

Blues o mém obrazu

František (c)

Koho se zeptat , snad k Bruncvikovi,

ten štítem,mečem brání práva,

že jeho lev mi něco poví,

co nepobere moje hlava?
To vzdychne: "Tvoje fasáda je stará.
I když chceš vyhrát schytáš rány.
Ne každý dobré rady dává,
budeš mít zase nové šrámy ."

Já na duši jsem samý šrám.
A myšlenkový pochod strádá.
Nemám už okna dokořán
a soumrak potichu se vkrádá:
Kůň který dávno parkůr vzdal:
Už otvírají v nebi brány.....
Ale já chtěl bych jít kus dál :
Nechci mít zase nové šrámy.

S jarem má obraz nový rám.
Má duše : Nic už nepostrádá !
Nalij si ze mě plný džbán.
Můj život není limonáda.
Proč štěstí ukazovat záda?
Vyházím všechny staré krámy.
Budu dělat to, co máš ráda,
nemám už žádné nové šrámy.

Do lučních květů rosa padá,
vůně mě možná lehce zmámí.

Duše i tělo všechno zvládá,

než bude mít zas nové šrámy.

Cesta lučním kvítím

Cesta lučním kvítím

František ©

V horách, co žádná stezka není,

ztratíš se lehce v nízké kleti.

" Kudy jít dál? " když na kameni

nenajdeš znak co pomůže ti.

Myšlenka chmurná nepohladí:

"Nepoznáš, kam se dostane

poutník ,kterého cesta svádí

na louky z kětů ustlané? "

Mohu si přát jen krásné věci,

a poznat všechno nepoznané?

Být volným a ne ptáček v kleci.

To se mi jednou také stane!

A teplo rozleje se v duši,

nebudou dveře zamčené,

bude tam stát ta co jí to sluší,

na louce z květů ustlané.