Boj s předsudky, tak by se dala nazvat moje příhoda. Ale problém byl v tom, že jsem o mnoho let předběhl dějiny . Pojmenoval jsem věci naprosto správně, ale bylo to v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.
Trpělivě jsme stáli na Rudém náměstí v Moskvě několikahodinovou frontu .Řekli nám,že musíme brzy ráno vstát abychom dlouho nečekali.Přesto jsme se ocitli v klikatícím se zástupu nějakých 200 metrů od Leninova mausolea. Tehdy v osmdesátých letech byla návštěva tohoto podivného místa posledního odpočinku v programu každého zájezdu do Moskvy.Únorovou štiplavou zimu mínus 15 stupňů jsme se snažili zahnat poskakováním po zledovatělé vozovce .Z předchozí návštěvy jsem věděl co uvidíme a spíš jsem se těšil,abychom již byli někde v teple.A tak mě docela zaskočilo, co se náhle stalo.
Míjelo nás nákladní auto, které sypalo ledovku na náměstí škvárou.Byly to spíše velké zmzlé kusy kamení ,
které se rozlétávaly z rotujícího talíře sypače na všechny strany.A jedním takovým jsem dostal ránu do obočí. Šutr mi rozsekl čelo a začala mi stékat po obličeji krev.
Neudržel jsem se: " Seru vám soudruzi na vašeho Lenina!" Účastníci zájezdu se začali zmateně otáčet ,co se děje? Vedoucí naší skupiny se mě snažil uklidnit."Takhle tady nemůžete mluvit !". "No tak se podívejte co mi udělali !" Vedoucí mě utěšoval : "To bude dobrý , to přežijete." Celé to dopadlo tak, že jsem s kapesníkem
na obočí Vladimíra Ilijiče ještě jednou , ale opravdu naposledy navštívil. Na vlastní oči jsem viděl ,že Lenin oslavovaný jako věčně živý je jen vosková figurína vystavená v panoptiku sovětské hrůzy .
A když je letos 7.listopadu to 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tak jsem si na něj vzpoměl.
Jsem vlastně poslední člověk na světě ,který pro Lenina i když nechtěl, prolil svojí krev. :-(
