Na Čertovce s Karlem

Dnes opráším trochu nostalgických vzpomínek . Vrací se se mi v kruzích zpět, aby se spojily se současností a vytvořily další úsměvný příběh z mého života. Začátek příběhu je TADY :

http://dimense4.blogspot.com/0810/neuveritelne-setkani

Při své zajímavé práci jsem se setkal s oblíbeným zpěvákem Karlem Černochem a ozvučoval jeho recital.Pořídil jsem tehdy v Jablonci nahrávku jeho vystoupení s tanečním orchestrem . Kotouč magnetofonového pásku ale zůstal na dlouhých 34 roků ukrytý v kufříku. Až docela nedávno jsem ho znovuobjevil a rozhodl se nahrávky oprášit,vyčistit, upravit a zdigitalizovat .Prostě je dostat z kotoučového magnetofonu do notebooku a také do svého mobilu v digitálním formátu. To se mi podařilo . Znovu ožily jeho písničky, které si sám uváděl :

" Dobré odpoledne . Já jsem byl přizván ,abych tu zazpíval pár písniček.Tahle píseň je tak trochu z mého bydliště neboť bydlím na Kampě a shodou okolností ta písnička je o Kampě a o takových malých Benátkách . Kdo z vás jste byli v Praze na Čertovce, tak víte,že tam se něco takového vyskytuje. Je to sice krátký úsek, ale trošku to Benátky připomíná. A tak ,když se jednalo o písničku Venezia, tak jsem byl rád , že to byla písnička o slečně z Kampy."

Tu loďku jsem si na dnešek půjčil

dost pamatuje lak na ní prýská

jen na to abych viděl Tě zblízka

mi záleží.............

Písnička má text o randění v tomto romantickém koutě Prahy. Když půjdete po Karlově mostě na Malostranské náměstí, potkáte se na levé straně kousek od mostu se sochou Bruncvíka se svým lvem a zlatým mečem .

To jste už jen kousek od schodů, po kterých sejdete k předposlednímu mostnímu oblouku a jste na Kampě. Projdete pod obloukem Karlova mostu a dostanete se na malý most , ze kterého už uvidíte zátoku pražských Benátek - Čertovku , všude přítomné zámky na mostním zábradlí , velké dřevěné mlýnské kolo i krámky se suvenýry .

Zastavil jsem se tam při nedávné procházce Prahou u červené cedule ČERTOVKA a napadlo mě pustit si z mobilu písničku O slečně z Kampy ** a zavzpomínat si s Karlem .Bylo to takové moje poděkování za všechny jeho písničky , které jsme poslouchali ,když nám bylo - náct . roků.

Do zátoky Čertovka právě přijížděla prosklená loďka . Podjela most pode mnou a mířila k mlýnskému kolu.

Kousek ode mne stáli dva" námořníci " . Černoši v bílých námořních uniformách a čepicích. Dělají tu svůj byznys.

Řekl jsem jim, že písnička z mého mobilu je právě o tomhle místě na Kampě a Čertovce, kde stojíme a pán , který ji zpívá tady bydlel. Poslouchali se zájmem až do konce a potom se jeden z nich odvážil zeptat: A pane prosim vás , kdo to zpívá ? Moje odpověď je rozesmála a musel jsem to opakovat. K jejich bílým uniformám jim zářil i úsměv .

Karla Černocha by to určitě potěšilo a pobavilo , že černoši jsou na Kampě stále.

Když půjdete starou Prahou, mrkněte i na tohle milé,romantické místo a vzpomeňte se mnou na Karla.

Poselství knížete Soběslava

František junior vytvořil na sochařském sympóziu v Řehlovicich , nedaleko Ústí nad Labem z piskovce několik historických postav  našich národních dějin .Je mezi nimi  kníže Soběslav I. (1090 -1140). Ten stál roku 1126 v čele českých vojsk v bitvě u Chlumce ( Ústí nad Labem) s praporem upevněným  na Svatováclavském kopí. V hrdinné bitvě porazili přesilu vojska německého krále Lothara III. , který vtrhl do Čech přes Krušné hory. František při ztvárnění knížete Soběslava použil historicky známé atributy. Vousatý muž s typickou špičatou svatováclavskou přilbici a dlouhým pláštěm , pod kterým má drátěnou košili.V rukou svírá prapor , který je upevněn na kopí. Kníže  Soběslav si ke zvednutí sebevědomí českého vojska obstaral praporec sv.Vojtěcha a kopí sv.Václava . František špičku kopí vykoval na kovadlině ze železa zahřátého do červena  v kovářské výhni. Socha byla vystavena v ústeckém muzeu. Nyní stojí v naší zahradě...... Před říjnovým výročím vzniku Československé republiky jsem na zahradu umístil stožár se státní vlajkou.  Ráno 28.řijna se  naskytl po východu slunce nezvyklý úkaz.Na západní obloze zářil duhový oblouk. Normálně se tu tvoří duha při dešti a sluncí na východní straně.Tento den nepršelo a duha byla na západní obloze.Šel jsem si pro mobil , abych si to vyfotil........V zahradě bylo jediné možné místo, kde jsem dostal do záběru sochu Soběslava , naší státní vlajku a kus oblouku duhy. Ta jakoby začínala u nás v zahradě a druhý konec měla kdesi mezi Chlumcem a Žandovem......Až při prohlížení fotografie jsem přišel na několik malých detailů , které dávaly dohromady jedno obrovské poselství..... Kníže Soběslav svíral v rukou  naší státní vlajku.Duhový oblouk začíná u něj  a končí v místech kde se odehrála roku 1126 památná bitva u Chlumce. Staré kroniky popisující tuto bitvu také uvádí zázrak, který se tam stál. Na bojišti se náhle zjevil svatý Václav na bílém koni . Svojí přítomností pomohl v hrdinném boji  ochránit naší zemi  před vpádem cizáků......

Řetězová reakce

V divadle jsem nebyl už hodně dlouho.Je to škoda,protože sledování televizní obrazovky nikdy nenahradí atmosféru divadla.Akce herců a reakce diváků. Jeho bezprostřednost a živost.

S úsměvem si tu zavzpomínám na návštěvu představení ústeckého "Činoheráku" v době jeho největší slávy.

Šli jsme na Dantonovu smrt.

Dnes je 229.výročí pádu Bastily 14.července 1789. Tak to je vzpomínka aktuální.

Dantonova smrt je divadelní drama o třech dějstvích, které napsal německý autor Karl Georg Büchner.

Děj z období Velké francouzské revoluce, nahlíží na její průběh a vrcholí smrtí hlavního hrdiny Dantona.

Dostali jsme "protekční" lístky do prostředních sedadel první řady.Bylo to necelý metr od forbíny (okraje divadelního jeviště). Teplo v divadle a revoluční děj dramatu mě ukolébával k polospánku.

Z toho jsem se dostal ,když herci na jevišti znázorňovali scénu z bojů na pařížských barikádách.

"Svoboda vede lid na barikády."

Byl to dokonalý živý obraz, přímo podle originálu od francouzského malíře Eugena Delacroixe.

Jedna herečka přišla na jeviště s rudým praporem a obnaženýma prsama.V dnešní době jste podobnou scénu mohli vidět ve volební místnosti. Ale v roce 1984 diváci opravdu zírali (někteří se i těšili) na emotivní oživení divadelní hry známým výjevem.

Další rozruch nastal až ve třetím dějství divadelního představení.

Revolucionáři byli pochytáni a vsazeni do vězení.Jak jsem již uvedl , seděli jsme v první řadě blízko u forbíny . Měli jsme téměř těsný kontakt s jevištěm a herci. Tři revolucionáři se loučili se životem před nadcházející popravou pod gilotinou. Pánové Jan Hrušínský , Jiří Schmitzer a Tomáš Töpfer , hvězdné obsazení této hry, pronášeli svá poslední slova . "Měli bychom se z toho všeho vyřvat ! " ,řekl pan Schmitzer a poté padli všichni tři na všechny čtyři,těsně na kraj forbíny a začali řvát do obecenstva jako lvi, kteří se perou o svůj holý život.

"Uááá ,uááá, uááá,uááá!!! "

Obecenstvo pochopilo dramatičnost této chvíle a tiše přihlíželo.

Ne tak moje žena.Ta se začala v tu chvíli smát , protože pan Schmitzer řval jen kousek proti ní. Ta se nesmála, ta se chechtala, vlastně nechechtala, ale řehtala na celé kolo.

Herci po chvíli přestali se řvaním ,stoupli si vedle sebe s rozkročenýma nohama a rukama za zády. Žena mezi tím nakazila celé publikum v činoheráku svým smíchem. Smála se až se zajíkala.Tekly jí slzy po tváři a nemohla přestat .

Pánové na jevišti s kamennou tváří trpělivě čekali.Smích mojí ženy se ale nesl hledištěm a jako lavina strhával daší diváky. Pánům hercům začaly cukat koutky a aby "nespadl řemen", tak se raději obrátili zády. Smích ale neustával, ani když na jeviště přitáhli gilotinu a odsouzence postupně "sťali " . Řehtala se i když kat držel za vlasy "useknutou" hlavu. La mort de Danton.

V tragickém okamžiku dramatu se moje žena aktivně a na poslední chvíli zapojila do děje a zvrátila tím celý průběh Velké francouzské revoluce.

Teda alespoň v ústeckém Činoherním studiu.

Eugene Delacroix "Svoboda vede lid na barikády"

Krásné procitání

František má nevšední zálibu.Je to těžká, ale nádherná činnost.Těžká doslova ,jak práce ,tak výsledný produkt. Pro nás laiky někdy nepochopitelná. Jak je to možné něco takového stvořit?Jeho velkým koníčkem je sochařina.

Když si prohlížíte jeho díla , usmívá se na dotazy ,jak to dokázal."V každém kameni je ukrytá ženská , jenom jí musíš umět dostat ven", je jeho odpověď.Při sochařském sympóziu v Zubrnicích mu ale někdo neviditelný vedl ruku.

František se na letní setkání sochařů dobře připravil.Nakreslil množství skic ,náčrtků a anatomických studií .Udělal si několik malých modelů z hlíny.Nechal si vyrobit od kováře malé a velké majzlíky, špičák,dvojzubec,čtyřzubec , paličku pemrlici. K tomu nakoupil různé brousky a brusné kameny.Základem budoucího díla je pískovcový kvádr.

Tomu František vdechne podobu, tvary a křivky ,které před tím měl na papíře a v malých hliněných modelech.Dopředu ale neví ,jak velký bude kámen ,dovezený z dalekého kamenolomu. Jestli v něm budou všechny proporce , které chce dát kamenné krásce.

V letním horku dostává pískovcový kvádr postupně tvar.Kolem se nevznáší mlžný opar , ale jemný prach a písek ,který za chvíli máte všude.

Po týdnu pracného sekání,broušení a tvarování se začne objevovat, co bylo v kameni skryto před našimi zraky.František už to ví. My to zatím jenom tušíme.

Mnoho návštěvníků se zájmem sledovalo , jak se rodí socha.Někteří si chtěli vyzkoušet jak se drží majzlík a kladivo.Těm dovolil upravit některé části .

Přišel se podívat také malý pomocníček a moc se mu to líbilo.

Zlehka opracovával detaily ,jako by to ani nebyl kámen.

Při téhle návštěvě jsem si všimnul vlasů kamenné krásky.Jak jsou pěkně spletené do copánků.Kde jsem to jenom viděl?Františku ta hlava je jako z obrazů Alfonse Muchy.

Poodstoupil od svého díla , pohlédl na hlavu a pak mi řekl: "To se ti jenom zdá, to je podoba čistě náhodná."

Vím ,že František od Alfonse Muchy neopisoval ,ale doma jsem se na některá Muchova díla podíval.

Celé sochařské sympózium se blížilo do finále a připravovala se sobotní slavnostní vernisáž ,kde se představí sochařská díla veřejnosti.

Ráno jsem si pustil rádio: Dnes je sobota 24.července 2010.Celý umělecký svět si připomíná 150.výročí narození malíře Alfonse Muchy.

Vernisáž otevřel pan starosta Zubrnic .Byla k vidění díla deseti sochařů z uměleckého

sdružení SPOLU .Sešlo se tu mnoho milovníků umění.Přijeli návštěvníci ze zahraničí.

Všichni obdivovali Františkovo dílo.Krásku ,která procitá z kamene. PROCITÁNÍ.

Ale jenom já vím ,kdo stál celou dobu za Františkem a neviditelně mu vedl jeho ruku .

Setkání s filmovou STAR

Procházky po mořském pobřeží byly pro mně příjemným začátkem každého dne.Ráno jsem vstal dříve a mohl jsem vidět nevšední východ slunce .V mlžném oparu se v dálce na hladině moře nejdříve objevil růžový obláček.Ten se změnil v červenou kouli ,která se vynořovala nad obzorem z vody a její barva se postupně měnila na zlatou.Mořská hladina s každou přicházející vlnou přinášela zlaté světlo k pobřeží.Sluneční paprsky mně po chvíli polechtaly po tváři. A já šel na procházku po pláži, kde  nebylo živáčka.Moje nohy zanechávaly v písku otisky, které se za chvíli rozpustily v mořské vodě.Mohl jsem pozorovat malé kraby ,které přinesla vlna na pobřeží a další je vrátila zpět.V dálce na obzoru pluly rybářské lodě.Další horký letní den mohl začít.

Jednoho červencového rána ale vše bylo jinak.Večer před tím byla bouřka. Ráno moře připravilo písečným plážím pěkné překvapení.Na břehu leželo množství stromů,větví a prken. Mezi tím byly zbytky rybářských sítí, velké plastové bóje ,plastikové barely a pet lahve.Všechno bylo dobarveno zelenými chaluhami.Tentokrát se nedalo jít na procházku mořskou vodou.Byla kalná a plná odpadků.Šel jsem tři kilometry po pobřeží a říkal si kdo tohle bude uklízet.

Vtom jsem ho uviděl . Filmovou STAR . Bylo to za zónou placených pláží.V místech kde mořské vlny vyplavily na pobřeží největší množství odpadků a větví.Poznal jsem ho hned na první pohled. Filmový hrdina,který hrál ve známém filmu po boku Toma Hankse.Ve filmu ale skončil tragicky, když spadl z voru a odnesl jej mořský proud. A já měl to štěstí, že jsem ho potkal na italském pobřeží. Bílý ,kulatý ,trochu odřený,mořské vlny si s ním pohazovaly ,ale byl to určitě ON.

TROSEČNÍK  pan WILSON........

Yeah Brouci

Poslouchal jsem je skoro každý večer.Měl jsem malý tranzistorák a po deváté hodině začal fungovat dálkový přenos rozhlasových vln odrazem od ionosféry.A tak se dalo poslouchat na středních vlnách rádio Luxembourg zvané Laxík.Zvuk kolísal a ztrácel se ale byla to ta správná muzika .Laxík měl svojí specifickou barvu zvuku prokládanou úniky signálu. Beatles se svými písničkami mě dostali.Z textů jsem se naučil docela obstojně anglicky ,protože hodně jejich skladeb má v sobě nějaký příběh. Myslím,že dnes už by texty písní Beatles mohly být součástí moderní poezie.

Karle neblbni......

Dostal jsem se na vystoupení o hodně dříve než ostatní diváci.Byla to moje práce být po ruce .

Technici a zvukaři byli perfektně sehraný tým a tak zapojení aparatury a mikrofonů proběhlo velmi rychle. Udělala se zkouška nazvučení bicích nástrojů, jak zní piáno,kytara.Pak se sjelo celkové nasvícení jeviště. Kilo bude svítit sem , dvoukilo támhle a boďáky budou na balkónu.Prostě byla to radost sledovat sehranou partu profíků.Každý měl své místo a své úkoly. Při vystoupení nejsou technici skoro vidět, ale zodpovídají za polovinu úspěchu celého večera.Kvalitní zvuková aparatura a velký mixážní pult v orchestřišti divadla dávaly tušit, že se chystá velká věc .

Víc jak hodinu před začátkem koncertu přišel na jeviště divadla Karel Gott.

Prošel se po forbíně, sledovaný bodovým reflektorem.Zastavil se na středu jeviště a zkusil si akustiku divadelního sálu .Zazpíval si několik tónů.Pak se obrátil na vedle stojícího pana Štajdla a pravil:"Tady bych mohl zpívat i bez mikrofonu".Pan Štajdl to ale rázně zamítl:"Karle neblbni,vždyť zítra zpíváš v Mnichově".

Koncert před vyprodaným sálem toho prosincového večera 1985 mohl začít.A bylo co poslouchat, protože co písnička ,to hitovka.Já jsem jenom čekal,jestli si pan Gott opravdu zazpívá něco bez mikrofonu.Došlo i na to.Byla to pasáž v Lady Karneval. La lala lala la lala lala la u-á.............

Zásady Klubu přátel dobré pohody Petra Novotného

KLUB PŘÁTEL DOBRÉ POHODY JE VIRTUÁLNÍ SPOLEČENSTVÍ OPTIMISTŮ A POZITIVNĚ NALADĚNÝCH JEDINCŮ, KTEŘÍ SE SNAŽÍ ŽÍT PODLE 25 KLUBOVÝCH ZÁSAD. ČLENSTVÍ JE DOBROVOLNÉ, VSTOUPIT A VYSTOUPIT MOŽNO KDYKOLIV, ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY SE NEPLATÍ. .

1. Nic není problém.
2. Trvalý úsměv!
3. Každý den na každého z nás čeká v průměru jeden blbec, připravený zkazit nám náladu. Na srážku s blbcem je třeba se připravit.
4. Každé ráno se musíme probudit s myšlenkou, že se těšíme na den, který prožijeme.
5. Když je někdo vůl, nepracujte s ním.
6. Nenechte se vytočit.
7. Změna počasí k horšímu nesmí znamenat změnu nálady k horšímu.
8. Špatná zpráva zabírá v hlavě místo zprávě dobré.
9. Co můžeš učinit dnes, odlož na zítra.
10. Aspoň třikrát denně musíme sami sebe pěkně pochválit.
11. Nehledejte věci, které nemůžete najít.
12. Zásadně si nikdy, nikde a nikomu na nic nestěžujte.
13. Žijte neustále s vědomím, že je vám o 15 let míň.
14. Štěstí přeje připraveným.
15. Když je nejhůř, zavolejte Náhlovského.
16. Zazvoní-li Vám telefon, řekněte si, než zvednete sluchátko: Ať jsi kdokoliv, mám tě rád!
17. Myslete a jednejte tak, jako byste už měli dobrou náladu a budete ji mít!
18. Nepůjčujte nikomu peníze, hlavně ne přátelům. Hrozí nebezpečí, že přijdete o peníze, i o přátele.
19. Každý den na každého z nás čeká v průměru jeden pozitivně naladěný člověk. Nesmíme ho minout - nabije nás!
20. Myslete především na sebe. Dokážete-li se o sebe dobře postarat, prospějete tím svým bližním.
21. To bude dobrý, neboj se, to bude dobrý.
22. Každý den je jenom jednou za život. Nesmíme si ho pokazit.
23. Buďte pány svých vzpomínek a dokážete zapomenout na cokoliv.
24. Jediný, kdo ti vždycky pomůže, když to budeš potřebovat, jsi ty sám. Nezklam důvěru, kterou v sebe vkládáš.
25. Přežít!

Publikováno s laskavým svolením a  souhlasem autora Petra Novotného.

Díky .

Chcete více ?Navštivte oficiální stránky Petra Novotného http://www.petr-novotny.cz/

NEUVĚŘITELNÉ SETKÁNÍ

Souhra náhod si s námi může často pohrát.Jeden životní příběh střídá druhý a po letech se rozmotané nitky spojí.Vytvoří se další příběh,kterým graduje ten první.Tak to je můj případ. Ale čtěte dále.

V roce 1969 jsem studoval Střední vojenskou školu . Byla to pohnutá doba okupace naší republiky sovětskými vojsky. Z objektu školy nás ven na vycházky nepouštěli. Ale mohli jsme do armádního kulturního domu , který byl v objektu kasáren. Bylo to nejmodernější kulturní zařízení ve městě.V únoru 1969 měl v kulturáku koncert Karel Černoch se svojí kapelou.Lístky ale byly beznadějně vyprodané.Karla Černocha a jeho písničky jsem zbožňoval.A chtěl jsem se na jeho vystoupení dostat za každou cenu.Povedlo se.Za kulturákem skládali zvukaři aparaturu. Šel jsem ,že jim pomohu stěhovat kufry a bedny.A tak jsem se dostal dovnitř a mohl jsem sedět v hledišti hned u mixážního pultu. Byl to pro mne neuvěřitelný zážitek vidět celý koncert slyšet krásné písničky. Zrcadlo ,Páteční ,Ona se brání.

Doba utíkala ,ukončil jsem školu a pracoval v několika podnicích.Moc mě bavila muzika a tak se mi koníček stal zaměstnáním.V roce 1979 jsem začal dělat zvukaře .Stěhoval jsem kufry a bedny , instaloval aparaturu a ozvučoval zábavy,plesy a estrády po republice.Na příhodu z vojenské školy jsem dávno zapoměl. Až jednou..........

V roce 1984 jsem měl ozvučit vystoupení kapel,zpěváků a herců v Jablonci nad Nisou na výstavě bižuterie. Ten červencový týden se na pódiu amfiteátru vystřídalo mnoho zpěváků a bavičů. Dal jsem dohromady nejlepší zvukovou aparaturu jaká tehdy byla v našich podmínkách dostupná . Jako host vystupoval na výstavišti se svým recitalem Karel Černoch.Seděl jsem u mixážního pultu a měl na starost zvukovou režii celého vystoupení. Bylo to přesně 15 let po tom,co jsem poprvé dělal bedňáka (* nosiče beden u kapely) abych se dostal na jeho vystoupení. Bylo to neuvěřitelné , fantastické a báječné. Jako splněný sen...,.