Vraceli jsme se v mrazivé noci z venkovské taneční zábavy.Domů jsme jezdili vlakem . Na nádraží to bylo asi 2 kilometry.Sníh křupal pod nohama a cestu nám osvětloval měsíc.
V polovině cesty byl malý hřbitov.Tady si potřeboval kapelník Karel odskočit.Tak odbočil z cesty. Po chvíli se vrátil a roztřeseným hlasem nám povídá: "Tam byl nějakej divnej chlap. Dělal na mě hůů hůů. A říkal - Já jsem duch hostinskýho Palivce ,kdo jseš ty? Já jsem řekl -Já sem duch Cát!"
Venca ten měl zase jiný problém.Přišli za ním příbuzní a ptali se ho proč nebyl na hřbitově na pohřbu tchýně.A víte co jim řekl? No a co , ona na můj taky nepůjde.
Třetí historka je z Moravy.Starý vinař opustil navždy svůj milovaný vinohrad.Když četli jeho závěť ,bylo tam mimo jiné,že chce aby mu na hrob nalili nejlepší ročník jeho vína ze sklípku. Kamarádi,kteří se o tom dozvěděli si řekli: Tož jo ,ale nejdříve ho prolejeme ledvinama.
A tak přidávám zásadu Klubu přátel dobré pohody Petra Novotného č22.
Každý den je jenom jednou za život. Nesmíme si ho pokazit.
P.S. Včera ,když jsem psal tohle veselé morbidní téma něco hrozně bouchlo v kuchyni.Když jsem se odvážil tam jít , zjistil jsem ,že spadla garnýž se záclonou.Normálně tam visela tři roky a najednou buch dolů.Že by se ozval někdo o kom jsem tu psal?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky👍
Věřím , že se tady a budeme vídat častěji 😀