Vracel jsem se tu neděli pozdě v noci na internát.Z nádraží jsem musel jet ještě pár kilometrů tramvají.Dopravní prostředek byl poloprázdný.Na plastových sedadlech umístěných v řadě za sebou klimbali cestující.Někteří se vraceli domů z odpolední šichty a již napůl spali .Poslední místo vzadu zůstalo volné pro mně.Bágl s čistým prádlem a nějakými drobnostmi jsem strčil pod sebe. Pobaveně jsem pozoroval ,jak se všichni přede mnou na sedačkách naklánějí a přesouvají ze strany na stranu.Všichni úplně stejně . Synchronizovaně,podle rytmu jízdy a pohupování tramvaje.Do uličky - k oknu , dopředu -dozadu.Možná se poklidně těšili , že už brzy doma zalehnou do postele.Vtom to přišlo.Šok ,který nikdo nečekal.Ani já ne.
V báglu jsem si vezl budíka.Nebyl obyčejný, ale starodávný po babičce s velikým zvoncem.A ten se ve 23 hodin naplno rozezněl.Reakce byla okamžitá.Devatenáct cestujících přede mnou se naráz naklonilo do uličky a všichni se podívali směrem ke mně.A já.......? Co jsem mohl dělat? Budík byl zarovnaný někde naspodu.Tak jsem ho nechal zvonit ,koukal z okna a dělal ,že tam nejsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky👍
Věřím , že se tady a budeme vídat častěji 😀