Dvě hodiny letu z Prahy Ruzyně do Moskvy.Přistáváme na letišti Šeremetěvo.Po zdlouhavém pasovém a celním odbavení
a ztrátě mého kufru chápu ,proč je toto letiště zařazeno mezi deseti nejhoršími na světě.
V hale na mě čeká můj průvodce Sergej Ivanovič.Moje cesta pokračuje do dvěstě kilometrů vzdáleného oblastního města Vladimir. Musíme se dostat na vlakové nádraží Kazanskyj vagzal. Hlučným,dlouhým eskalátorem sjíždíme do podzemí moskevského metra.Připomíná mi to mraveniště.Všichni někam spěchají. Z tunelů se tlačí podivný zatuchlý vzduch a za ním přijíždí vlaková souprava. Vagóny poznávám, jsou stejné jako jezdí v Praze. V Moskvě ale působí omšele.Ostorožno dvjer zakryvajetsja, ozve se z reproduktoru a souprava se rozjíždí.Se Sergejem zabíráme místo na červené koženkové lavici vedle dveří.
Na dalších stanicích se vagón metra rychle plní cestujícími.Nastoupí také opálený, vráščitý, hubený stařík .
Zaujme mě tím, že má v červnu na hlavě kožešinovou čepici.A jeho kabát je sešitý z malých kožených kousků .
V ruce drží omšelý , snad vojenský plátěný batoh.Zůstává stát u tyče u dveří, kousek ode mne.
Vstal jsem, abych staříka pustil sednout. Sergej Ivanovič mě rázně stáhnul zpět na sedadlo....
Seďaj!.........řekne mi do ucha abych to slyšel přes hluk rozjíždějícího vagonu.Nechápavě se otáčím.
Seďaj ,eto Kazach ! Něsmatri na něvo! opakuje.
A tak jsem pochopil, že Kazaši jsou sice odolní,dlouhověcí , ale v metru musí stát protože je Rusové nemají rádi.
I když jsem se na kazašského staříka nedíval ,cítil jsem celou cestu pohled jeho očí.
Styděl jsem se.Styděl jsem se za Sergeje Ivanoviče.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky👍
Věřím , že se tady a budeme vídat častěji 😀