Na břehu bájné řeky Styx

Téma týdne přímo nabídlo podělit se o jeden drsný životní zážitek.

Jak se za pouhý týden změnil můj pohled na život. Bez kompromisů a zcela zásadně.

Je to už dost roků. Bylo mi sedmnáct . Krásná doba na kterou se vzpomíná, doba prvních lásek a nalézání. Přesně sedmnáct .Ale..... .

Po běžné angíně jsem najednou skončil v nemocnici.Bylo to se mnou asi vážné.

Čtrnáct dní jsem ležel na kapačkách, horečka přes 40 však neustupovala .

Doktoři na interně vojenské nemocnice netušili, co se mnou je . Dostával jsem antibiotika,dělali mi rozbory krve, kostní dřeně.Bral jsem až 60 různých prášků denně .Nic ale nezabíralo .

V horečkách jsem zhubnul možná 10 kilogramů.Když bylo nejhůře, umístili mě na JIPku (jednotku intenzívní péče). Napojili na mě kabílky a kapačku. Přes prosklenou stěnu pokoj stále sledovala zdravotní sestra.Od té doby nesnáším televizní seriály z nemocnic, kde pouští pro zdůraznění dramatičnosti a prostředí monotónní pípání , kopírující puls srdce.

Píp....píp....píp.....píp a potom najednou pííííííííííííííííííííííííííí a konec .

To všechno jsem v tom divném nemocničním pokoji vnímal.Viděl jsem bílý strop nade mnou. Laskavou tvář sestřičky ,která se ke mě skláněla ,když mi vyměňovala kapačku. Slyšel jsem těžké oddychování dalších dvou pacientů ,kteří tam byli se mnou.Slyšel jsem jejich nářek , chroptění a agónii. A ten hlodající zvuk přístroje, který hlídal jejich poslední chvilky života pííííííííí............. . Oba krátce po sobě zemřeli.

Já jsem ale celé noci nespal .Bál jsem se usnout v divné předtuše,že se již nevzbudím .

A nemohl jsem se pohnout.Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se nijak bránit.

Chtěl jsem odtud pryč, ale nešlo to udělat ani vyslovit.

Jako by mi něco přerušilo kontakt mezi mým mozkem a tělem.

Co to bylo za stav hrozné nicoty? Byl jsem snad na prahu mezi píp a pííííííí ?

Nebo jsem čekal na břehu bájné řeky Styx na převozníka Charóna ,který převáží lidské duše na druhý břeh ?

Pro sedmnáctiletého kluka to bylo něco šíleného . Jako neskutečně zlý sen.

Na lůžko vedle přivezli dalšího pacienta. Strašně trpěl a přestal pípat i jeho monitor.

Na pokoji jsem zůstal sám.

Bylo ráno.Venku se rozednívalo. Tak kolem sedmé hodiny .Možná to byl také sedmý den na jipce .

Odlepil jsem náplast , která přidržovala na ruce jehlu s hadičkou kapačky.Vytáhnul jsem ji ze žíly.Odlepil jsem ze sebe přísavky s kabílky monitoru a vstal z postele.Po ruce mi stékala krev dlouhým červeným pramínkem.Udělal jsem pár kroků ke skleněné stěně, k sestřičce v modrobílém , ale ztěžklé nohy se mi podlomily.Přiběhla ke mě,podržela kolem ramen a řekla:

" Vy jste se nám vrátil!!. "

A já nechápal odkud jsem se měl vrátit,když jsem byl stále na stejném pokoji.

Vysoukal jsem ze sebe jenom :" Sestřičko,já chci odtud pryč."

Hned mě dali na jiný pokoj.Všechno se najednou změnilo. Při vizitě slovenský pan primář

u mojí postele řekl mladým medikům,kteří ho doprovázeli :"Pán František utiekol hrobárovi z lopaty".

Jeho slova mě provází celým životem. Vážím si života i když je složitý.Mějte i vy rádi svůj život.

Víte kolik roků tady ještě budete a kolik roků potom nebudete?