Melodie radosti i vzpomínek

Vždy to byl třídní rošťák a zvídavý neposeda.Dnes by se řeklo hyperaktivní dítko .Předváděl se před děvčaty. To mu šlo a v duchu jsem mu záviděl ,že měl úspěch u nejhezčích holek ve třídě .Ale Pepa byl i můj nejlepší kamarád.Často jsem k němu chodil domů ,půjčoval mi knížky .Měli hromadu Mayovek a Verneovek a to mě bavilo.V 6.třídě jsem dostal k vánocům kytaru a Pepa také.A tak jsme spolu cvičili akordy a písničky ze Semaforu, od Petra Nováka nebo Olympiku.Hráli jsme také ve školní dechovce .Po základce se naše cesty rozešly.

Ale jen na dva roky. Potkali jsme se na internátu.Já dělal televizní učiliště ,Pepa učební obor truhlář. A tak jsme opět mohli spolu hrát na kytary.To už byl repertoár od Beatles.Písničky odposlouchané z magneťáku B 42. Naše neumělá angličtina " Help a nidson bády Jéé jéé ". Vychovatelka zvaná vychtle nás chodila napomínat, abychom se zklidnili,že tam nejsme sami.My jsme ale museli řvát ,aby nás přes otevřené okno slyšela děvčata v poschodí nad námi.Časem jsme přišli na to ,jak se dostat na dívčí patro přes zadní schodiště.Stačilo vychtli říci, že jsme si zabouchli klíče od pokoje.Ona nám půjčila universální, co pasoval ke všem zámkům.Odemkly se zadní dveře a už jsme mohli po večerce koncertovat na dívčích pokojích.To už jsme přibrali Jardu a hráli ve třech.Měli jsme u děvčat opravdu úspěch.Byli jsme jejich hvězdy .I když na druhou stranu hrozil vyhazov z internátu.

V Mostě se konalo okresní kolo Beatového festivalu.Dali jsme si název CBS ,Czech Beat Societ a přihlásili se .

A rovnou se skladbou ,která je dnes už legendární - Slunečný hrob od Blue Effectu Radima Hladíka.

Tehdy měla poangličtěný název Sunny Grave.

Pepa hrál basovku, já doprovodnou kytaru a Jarda sólovou kytaru.

To už jsem měl červenou elektronickou kytaru Jolanu a zpíval jsem sólo ,kluci vokály.

Docela těžká písnička plná molových akordů E mi /Fis mi /Gis mi /Fis mi 7.

Zdá se mi ,je to moc let,

já byl kluk,kterej chtěl

znáti svět,s tebou jsem si hrál......

Bylo to naše první veřejné vystoupení.Okusili jsme záři reflektorů .Sklidili první potlesk obecensta.

Brali jsme to jako recesi.A tak jsme také mezi dvanácti kapelama dopadli.Dodnes si pamatuji povzbudivá slova předsedy poroty pana Štolby, hudebního redaktora Československého rozhlasu:

" No kluci bylo to dobrý. Ale ještě musíte hodně cvičit ."

Hráli jsme spolu ještě nějaký čas na čajích a undegroundových slezinách.V zakouřených sálech i v hospodě ve skalách .Později se občas potkali a pokecali......

Šel jsem o dušičkách na hřbitov zapálit svíčku na pomníčku mojemu tátovi a bráchovi.Je to smutné místo.

Ale člověk v takových chvílích zavzpomíná na to, co bylo.

Procházel jsem tu zahradu ticha a překvapeně se zastavil.

Podzimní slunce ozařovalo náhrobní kámen se zlatým nápisem.

JOSEF DYTRYCH 11.10. 1952 + 18.1. 2015

Poklekl jsem k tomu hrobu a chvějící rukou zapálil svíčku na žulové desce.

A celým tělem mi zněla ta známá melodie.

Slunečný hrob od Blue Effectu.

Suchá hlína tady ,bez kvítí bez vody

já na ní poklekám,

vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však

tam zůstalo z těch našich dnů,

já teď vím,

věrný zůstanu....................

E mi /Fis mi /Gis mi / Fis mi7

(text skladby J.Smetana ,hudba V.Mišík)

Tohle ti Vladimíre Iljiči nezapomenu !

Boj s předsudky, tak by se dala nazvat moje příhoda. Ale problém byl v tom, že jsem o mnoho let předběhl dějiny . Pojmenoval jsem věci naprosto správně, ale bylo to v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.

Trpělivě jsme stáli na Rudém náměstí v Moskvě několikahodinovou frontu .Řekli nám,že musíme brzy ráno vstát abychom dlouho nečekali.Přesto jsme se ocitli v klikatícím se zástupu nějakých 200 metrů od Leninova mausolea. Tehdy v osmdesátých letech byla návštěva tohoto podivného místa posledního odpočinku v programu každého zájezdu do Moskvy.Únorovou štiplavou zimu mínus 15 stupňů jsme se snažili zahnat poskakováním po zledovatělé vozovce .Z předchozí návštěvy jsem věděl co uvidíme a spíš jsem se těšil,abychom již byli někde v teple.A tak mě docela zaskočilo, co se náhle stalo.

Míjelo nás nákladní auto, které sypalo ledovku na náměstí škvárou.Byly to spíše velké zmzlé kusy kamení ,

které se rozlétávaly z rotujícího talíře sypače na všechny strany.A jedním takovým jsem dostal ránu do obočí. Šutr mi rozsekl čelo a začala mi stékat po obličeji krev.

Neudržel jsem se: " Seru vám soudruzi na vašeho Lenina!" Účastníci zájezdu se začali zmateně otáčet ,co se děje? Vedoucí naší skupiny se mě snažil uklidnit."Takhle tady nemůžete mluvit !". "No tak se podívejte co mi udělali !" Vedoucí mě utěšoval : "To bude dobrý , to přežijete." Celé to dopadlo tak, že jsem s kapesníkem

na obočí Vladimíra Ilijiče ještě jednou , ale opravdu naposledy navštívil. Na vlastní oči jsem viděl ,že Lenin oslavovaný jako věčně živý je jen vosková figurína vystavená v panoptiku sovětské hrůzy .

A když je letos 7.listopadu to 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tak jsem si na něj vzpoměl.

Jsem vlastně poslední člověk na světě ,který pro Lenina i když nechtěl, prolil svojí krev. :-(

Překlepy - Inspirace

Proč Tvá ústa jsou tak milá ?

To abych Tě poškádlila.

Proč Tvé dlaně krásně hřejou?

Protože jsem ráda s Tebou.

Proč Tvůj úsměv duši hladí?

Protože se máme rádi.

Proč mé tělo tolik lační?

Nech ty řeči a už začni.

Překlepy - Dušičková

Odpočívej v pokoji,

až osudy nás rozdvojí

a navždycky Tě odpojí.

Až uslyším poslední slova

a podívám se na Tebe.

Bude to pro mne nemilé.

Tak dlouho spolu

a teď tohle......

Můj tlačítkový mobile.

Překlepy -V síti

Našel jsem úsměv co schovával se.

Na messengeru mezi řádky.

Obrázek malý,vzkaz jen krátký:

Čekám tě večer ,měj se krásně !

Splnil bych rád to přání skromné.

Ten vzkaz však nebyl vůbec pro mne.

A to je konec téhle básně !

Každému posílám kousek :-D

Se štěstím ,které vám chci doručit to naneštěstí není tak jednoduché.

Psycholog jej definuje jako vnější příznivou okolnost často nahodilou a ničím nezaslouženou.

Podle filozofa Sokrata je štěstím blahobyt a nezkrocená svoboda.

Podle Aristotela to není nahodilý pocit, ale výsledek dobrého,rozumně vedeného života.

Petr Hapka a Richard Müller udělali nezapomenutelnou definici : Štěstí je krásná věc ,ale prachy si za něj nekoupíš!

Štěstí se snaží polapit gambleři na hrácích automatech i důchodci při vyplňování tiketu sportky nebo při čtvrtečním ranním běhu pro slevy do Kaufáče.

Já osobně bych řekl,že štěstí je imaginární veličina ,která se nedá vynutit. Vede si svůj vlastní život .

Takže když např. šlápneme do houna měli jsme také určitým způsobem štěstí, že jsme do něj nespadli po hubě. Ale jinak to šlápnutí prý obecně také přináší štěstí.

Já vám přeji,aby trochu toho štěstíčka u vás přistálo každé ráno,každý den.

A vy jste si mohli říci s úsměvem ,teď jsem měl štěstí.

A věřte že : "Štěstí přeje připraveným " :-)

Klid hochu !

Na pravé straně můžete vidět světla Bělehradu ,letíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 850 km v hodině , venkovní teplota je minus šedesát.Kapitán letadla společnosti Travel service vám přeje příjemný let.

Vracel jsem se včera v noci z jižních krajin,kde dozrávají banány a pomeranče a poletují vlašťovky.

A tak mě napadlo si spočítat, kolikrát už jsem letěl letadlem.Blbý na tom bylo, že mě to napadlo zrovna nad tím Bělehradem.No parkrát Moskva ,do Berlína,Tessaloniky, Heraklion..... v duchu jsem vzpomínal na předchozí destinace .Došel jsem k číslu 12. Tak tenhle můj let má pořadové číslo 13 !

Mozek mi začal pracovat na plné obrátky.Proč ty motory tak divně hučí? Co to pod námi bouchlo, když jsme startovali střemhlav nad moře z letiště v Kerkyře ? Hergot ,proč mě posadili zrovna k nouzovému východu na křídle? Mám to říci manželce , že je to moje třináctka? Nebo sousedovi?

Ale proč bych je měl znervozňovat? Vzal jsem si cucavý bombon a noviny. Bulvár co nabídli u vstupu do letadla. Jan Tříska a Květa Fialová na všech stránkách.A to se dozvíte až v letadle. No na klidu mi to nepřidalo.

Noviny jsem strčil do kapsy na sedadle a vzal si brožuru letecké společnosti.Vítejte na palubě!

Trochu jsem se zklidnil při čtení popisu služeb letecké společnosti.Obrátil jsem stránku.

A čuměl na mě Babiš alias agent Bureš , jako šlechetný chlebodárce.

To snad ne , kam se všude cpe, to není možný , co to tady zkoušej! Musel jsem si stisknout nos a dýchnout, aby se vyrovnal tlak v zalehlých uších.Tak to ne Bureš ! Tenhle let proběhne v pohodě .A můj hlas nedostaneš.

Nad Vídní jsme začali sestupovat do nižší letové hladiny .Praha hlásí 9 stupňů a deštivo.

Dosednutí na přistávací dráhu a jsem zpátky v realitě.