Vítejte na stránkách blogu dimense4. Stěhování začalo........ František

Pestrobarevný týden

Není toho moc, co by přidalo na náladě. Po tom všem, co se denně line z televize a na webových stránkách .Každý se snaží si to trochu obarvit ,zapomenout po šichtě co se děje venku .

Vidím to na dětech. Pracují ve zdravotnictví a sociálních službách.Příjdou domů a nechtějí nic poslouchat, nic vidět , o ničem se bavit ,chtějí klid a nejlépe po dvanácti hodinách v práci jít spát .......

Pro ně se stal den za dnem neradostnou, bezbarvou realitou . Nejistou. Odporně krutou v jejich věku..........

Mě ráno zvedne náladu modrá obloha a sluneční paprsky. Jejich zlatavá ,hřejivá barva se rozlévá celým tělem.

Každý den jezdím za maminkou .Hodně věcí už sama nezvládá. Nákupy ,úklid, vaření .Bude jí devadesát.

Žije ve svém světě televizních soutěží a písniček na přání od pondělí do nedělě...........

Musím hlídat ,aby si brala předepsané prášky.Ještě , že mají různé barvy .Bílý a růžový ráno ,žlutý v poledne a růžový večer.

Ví, že se venku něco děje , ale přesto se každý den ptá , proč za ní nepřijedou vnoučata......

Snažím se s ní hodně povídat , oživit a obarvit naše společné vzpomínky .Ty její jsou "jen" co bylo před osmdesáti lety.

To když jako desetiletá, za války , měla jediné boty a to byly černé ,gumové holinky. Do školy šla kilometr bosa s holinkami v ruce.V potoce si opláchla nohy a nazula svoje parádní boty.......

Nebo , že k snídani za války měli bílou kávu z cikorky a do toho si nalámali chleba.Že její maminka pekla voňavé buchty.

A její tatínek ,když se vrátil z Německa z Helmstadtu ,kde byl totálně nasazený jí přivezl panenku s růžovýma šatičkama......

Včera,když jsem u ní dělal velikonoční úklid , vypral záclony a umyl okna její vzpomínky poskočily na dobu před dvaceti lety . Dělala uklízečku , bylo to prý její hobby a ženský v kancelářích jí měly rády. Nosila jim ke kávě roládu, kterou upekla a háčkovala pro ně dečky. Vtom si vzpoměla , že nějaké ještě má v krabici ve skříni .A tak mi ukazovala svoje pestrobarevné ruční výtvory s krásnými vzory . Prozradila, že některé štrikovala po večerech i týden a potom je musela naškrobit a připíchnout na polystyren špendlíky, aby držely tvar. Tak jsme jich několik hned vystavili pod květináčky , když budou ty velikonoce........

Já si barvím den do červena.Takové červené polosladké ,když se rozlije po jazyku a pomalu vámi proplouvá. No jak se říká jedno deci vína v jakémkoliv množství neuškodí..... Měl jsem také v zásobě žlutou barvu.Sladce hřejivý , voňavý vaječňák na svátky. Už není. Vystřídala ho hnědavá Demenovská medovina s nádechem borovičky. Ale ta jenom po kapkách , jako prevence......

Přeji vám všem krásné ,pestrobarevné svátky jara. I když ty letošní budou úplně jiné .Neklesejte na mysli.Dopřejte si barvy přírody, barvy slunce i oblohy .Barvy úsměvu .Barvy poděkování . Barvy štěstí ...........

Pocta Jaroslavu Haškovi

Nezdá se mi, že by byla v tématu týdne správně položená otázka. "Proč jsou hloupí lidé šťastnější než ti vnímavější ?"

To už přímo evokuje opačnou možnost , že šťastní lidé jsou hloupější . Má někdo z vás takový pocit? Já to nejsem.

Měli jsme opět možnost vidět v televizi filmové zpracování Osudů dobrého vojáka Švejka s nezapomenutelným panem Hrušínským v hlavní roli .

Autorem románu je Jaroslav Hašek (* 30.dubna 1883 + 3.ledna 1923) český spisovatel, publicista a novinář.

Právě uplynulo 97 roků od chvíle , kdy všestranně nadaný Hašek v pouhých 40 letech zemřel.

Ten svému Švejkovi , naivnímu dobrákovi, vložil do úst nezapomenutelné a geniální citáty. Staly se nesmrtelnými a tudíž mohou platit stále i v dnešní době. Posuďte sami :

"Nejspokojenější lidi jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost. "

"Každej nemůže bejt chytrej pane obrlajtnant . Ty hloupí musejí dělat výjimku , poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej."

"Život lidskej je někdy tak složitý , že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr!"

Takže odpověď na téma týdne je tentokrát přímo pera Jaroslava Haška :-)

Dnes to bylo akční

Chvíli jsem zůstal stát na druhé straně silnice a nechápavě sledoval , co se to děje......

Dnes ráno jsem zajel do města. Zařídit pár maličkostí. Dát se ostříhat a udělat nákupy. Zaparkoval auto u chodníku , vyhrabal z peněženky 15 Kč a šel zaplatit do parkovacího automatu.Ten zmetek pobral 15 korun , parkovací lístek měl být na hodinu a půl, ale vytisklo se na něm jenom na hodinu. Mačkal jsem opravná tlačítka , buchnul parkrát do bedny , ale nic. Pětikačku si nechal. No nic, povídám si. Dal jsem parkovací lístek za okno a šel k holiči.

Jak to chcete , ptala se mě mladá holička. Tak jsem použil můj oblíbený vtip. No chtěl bych vypadat jako James Bond nebo jako ten chlápek, co ho máte na plakátu v čekárně. Chvilku si mě pobaveně prohlížela , tak jsem pokračoval. Vaše kolegyně mi minule řekla, že bych v tom případě musel na plastickou chirurgii, tady že jsem v holičství. Zasmáli jsme se a dívčina se pustila do stříhání. Potom jsem se stavil v potravinách a spěchal k autu , protože parkovací hodina už uběhla.

Teda hrklo ve mě nehezky a cítil jsem ,že mi srdce buší až v krku. Z dálky jsem viděl ,že hned vedle mojeho auta stojí modře blikající policejní auto . Ale aby to nebylo málo , stálo další modře blikající policejní auto na chodníku , na druhém boku mého auta . Chvíli jsem zůstal stát na druhé straně silnice a nechápavě sledoval , co se to děje.......

Hned se mi spustila neřízená řetězová reakce myšlenek v té mojí čerstvě ostříhané hlavě......Takže zablokován.....

Nojo přetáhnul jsem parkování a teď čekají na odtahovku ..... Ale vždyť to není ani deset minut a v automatu mám pětikačku k dobru .... Neviděli mě náhodou na kamerovém systému jak buším pěstí do bedny?.... a teď si pro mě přijeli ?

Napočítal jsem si do desíti, zhluboka nadechnul a rázně vykročil přes silnici . "To je vaše auto ?", zeptal se mě jeden ze dvou policistů , co tam stáli a pokračoval " malý moment počkejte , hned to tady uvolníme". Teď jsem si teprve všimnul , že další dva policisté k nám vedou nějaké dva týpky. Šoupli je do svých policejních vozů. Já si připnul pás , nastartoval , vyhodil blinkr ..... uffff.......

A zhluboka si oddechnul.

Advent začíná

Vzpoměl jsem na historku z loňska , hlavně na to ,co mi paní řekla na konec a já to tam nenapsal : "Tohle se nám v Bavorsku nikdy nestalo ! " více na http://dimense4.blog.cz/1812/adventni-naschvalnicek :-)

Nejlepší přítel naší rodiny

Co tady všichni tak smutně sedíte? Pohladí mě konečně někdo? Mezi ušima , tam to mám rád nebo na hřbetu , až tam vzadu , to je vždycky nádhera. Podívejte se na mě , krásně běhám. Nohy mi zase slouží. A jak se mi krásně dýchá. Dnes je mi moc dobře. Neseďte a dělejte něco ! Tak alespoň otevřete dveře.Venku jsou moji kamarádi. Mourovatá kočka Míša , ta tady nebyla pět roků a teď sedí u dveří . A zrzoun Garfíld , tomu se líbilo ,když jsem mu olizoval jeho kožíšek. Kde se tak dlouho toulal.Po louce sem pro mě běží Vendy od sousedů, budeme spolu běhat a dovádět jako za mlada .To jsem rád,že ji opět vidím. A stojí tam taky strejda Jirka .Určitě mi nese tašku plnou krásných tenisáků na hraní.Nikdy mu nevadilo , že jsem mu je rozkousal. Ten u nás nebyl už tři roky. A naše milá babička Maruška k nám jde také. Má pro mě určitě kousek kuřete od oběda. Už se těším. Já to cítím i na dálku.Nebyla tady už skoro rok a teď tam na mě čeká.

Tak otevřete mi někdo konečně ty dveře!..............

Psího kluka jsme doma přivítali na Vánoce v roce 2004. Byl poslední ze dvanácti štěňat , který zůstal chovateli . Hned po narození se stal slavným i se svými pěti psími brášky a šesti sestřičkami. Viděla ho tehdy celá republika v televizních novinách na Nově . Sotva se rozkoukal a byl ho plný byt . Dali jsme mu krásné jméno Riči . Byl zvědavý , všechno musel vidět a očuchat. Věci jako polštář , pantofle, boty i hračky vyzkoušel také svými packami a zuby.

Brzy se kamarádil se všemi členy rodiny i naším kočičím klanem.Kočky ty ho zbožňovaly a nechaly se od něj olizovat jeho velkým jazykem.Vůbec jim při tom nevadilo , že se při olíznutí kutálely po dvorku. Rád se vozil autem a měl v kombíku vyhraženu zadní část. Líbilo se mu za jízdy vystrčit hlavu z okénka.To mu potom vlály ve větru jeho velké uši i tlama. Brali jsme ho do práce i na výlety k potoku.Brouzdal se po břicho ve vodě a lovil kameny ze dna. Jednou koukáme, co to přinesl na břeh? Byla to želva. Želva nádherná s oranžovými tvářičkami . A tak jsme měli doma v teráriu Ferdu, kterého Riči zachránil .

Při hře na trubku jsem zjistil, že má Riči hudební sluch a snaží se svým táhlým vytím trefovat do hraných tónů. Líbilo se mu vytvářet souzvuky a duet s trubkou . Jinak by asi za mnou nepřiběhl z obýváku do mého pokoje pokaždé, když jsem hrál. Postupně nás začal překvapovat dalšími psími kousky.Naučil se nám při příchodu z práce říkat ahóóój.Vzal do tlamy míček nebo hračku a přes ní docela srozumitelně moduloval aaa- hóóój.

Měl také to , čemu se říká šestý smysl.To když šli sousedi se svou fenkou Vendy na procházku , on to věděl i když byli 300 metrů daleko a za domy.Chtěl pustit ven a běžel na louku , kde se za chvíli s Vendy proháněl.Věděl také, že se paní vrací s autem z nákupu , běžel s míčkem v tlamě k brance , aby ji mohl přivítat svým aaa-hóóój , ale ona byla ještě 3 kilometry daleko od domu. Cviky jako sedni,lehni , na místo pochopil hned a stačilo mu také jenom ukázat a udělal to.Jednou jsem zjistil , že umí číst myšlenky. Stál kousek ode mne a já si v duchu říkal Riči sedni . Díval jsem se jinam a myslel na ten povel. Najednou zakňučel , to asi abych se na něj podíval a sednul si. Zkoušel jsem to ještě několikrát a pokaždé pochopil.

Sám, bez našeho učení se naučil otevírat dveře do domu .Když už nechtěl být venku , stoupnul si na zadní nohy, pravou packu opřel o fasádu a levou stisknul kliku.Když už byl uvnitř , strčil čumákem do dveří , aby je za sebou zavřel.

Že tohle dělá nám prozradily až kuličky polystyrenu, napadané na rohožku , které svou tlapou vyškrábal ze zateplení u domovních dveří .

Viděl také to, co nám zůstává utajeno.To když se několikrát v obýváku zadíval na strop vedle krbu , naježily se mu chlupy a vrčel.My tam nahoře nic neviděli. Trochu to připomínalo jeden klasický americký horor.

Měl rád děti a když k nám přišly na návštěvu od sousedů , nosil jim ukázat svoje hračky nebo tenisáky.Na vánoce měl radost z dárků stejnou jako my. Velkou tlapou si přidržel balíček a zuby rozbaloval papír aby nám dal vzápětí najevo štěkáním , jakou má radost z plyšové hračky , barevné bačkory , spleteného provazu nebo polštářku do pelíšku.

Veterinář si sundal stetoskop z uší , beze slova pokýval hlavou , uložil věci do koženého kufříku a spěšně opustil náš dům.

Stáli jsme mlčky celá rodina v zahradě u vzrostlého dubu a vzpomínali , jak nám Riči před deseti lety pomáhal packami hrabat hlínu při vysazování tohoto stromu.

Stáli jsme mlčky nad místem, kam jsme ho uložili. Místem posledního odpočinku našeho Riče.Nikdo nebyl schopen slova.Vzal jsem hrstku hlíny a vysypal jí do té smutné jámy. "Odpočívej v pokoji kamaráde ", více jsem ze sebe nedostal , oči se mi zalily slzami. Smutně jsme odcházeli domů.

V každém z nás ale napořád zůstal kousek našeho krásného, dobráckého a jedinečného , hodného, spokojeného psího přítele Riče.

Doma jsem zjistil , že se nám v 17.55 zastavily hodiny v obýváku. Byla to přesně doba, kdy jsme odnášeli Riče z domu na zahradu. Myslel jsem, že je vybitá baterie. Nebyla , jenom se zastavily...............

Čtrnáct dní před tím smutným dnem se nám ztratil černobílý kocour Myšák.Byl to Ričův kamarád , spali spolu v jednom košíku nebo se krmili ze stejné misky. Druhý den po rozloučení se kocour nečekaně objevil u domovních dveří.

Procházel se potom po obýváku a hlasitě mňaukal.Hledal košík se svým psím kamarádem.

V noci se paní zdálo , že Riči štěká na zahradě . Ráno jsme našli poškozený plot a záhony rozryté od divočáků.

Riči dál hlídá svojí milovanou rodinu , hlídá svůj dům.

A na rohožce u domovních dveří nalézáme každé ráno ležet bílé kuličky polystyrenu................

Riči (Tosa inu) 15.8.2004 - 15.9.2019

Jazyková bariéra

Tak to mě teda rozesmálo.Ale vezmu to od začátku. Vnučka odletěla na prázdninovou práci za oceán.Dva měsíce práce v kempu pro americké děti . Další měsíc potom cestování a poznávání.Co jsem obdivoval bylo, že se tam vypravila úplně sama. Až do kempu ,který byl 60 km od Los Angeles. Já bych nejspíš skončil na letišti.Holt jazyková bariéra by mě dál nepustila. Podle fotek a příběhů, které nám a dalším šesti stovkám sledujících na instagramu pravidelně posílala, jsme viděli, že se tam rychle přizpůsobila a našla spoustu nových přátel. Dělala instruktorku na ZIP LINE. Byla to kovová věž , ze které sjedete na zem zavěšeni na laně. Podobně trénují i parašutisti. Jednou nám psala : pokaždé, když někdo jede z věže, tak se celá klepe.Ale já jsem stála na věži sama, nikdo nejel a celé se to najednou strašně klepalo.........No v Kalifornii bylo zemětřesení o síle 7,5 stupňů .

Když poznala část okolo L.A. , pobřeží Malibu , studia Hollywoodu , zábavní parky a známá místa jako třeba Bewerlyhill , vypravila se přes státy navštívit New York. Fotky a krátká videa nám přiblížily místa, která viděla.Central park , Brooklynský most , Sochu svobody, Time Square..........

Doma jsem si říkal, jak tu naší šikulku přivítáme .A tak jsme udělali velikou tabuli. WELCOME TO BRAMBORY HILL.

Jenom abyste věděli , tak Brambory Hill jsem pojmenoval už před 10 lety kopeček, na kterém stojí náš rodinný domek.Tehdy jsem si říkal : V Americe v Los Angeles mají Bewerlyhill tak si u nás uděláme Brambory Hill :-)

Přivítání bylo krásné. Vítací tabule byla překvapením . Každý dostal nějaký dáreček. A dlouho jsme probírali zážitky z cesty.

Za týden nám telefonovala sousedka . Za kolik prodáváte ty brambory? A proč to tam máte před domem napsané anglicky?