Proč se můj táta nikdy nesmál..... část 1.

Ozvalo se zaklepání na domovní dveře malého vesnického domku . Prošedivělá paní v modré květované zástěře se pomalu zvedla od stolu, kde právě vychutnávala svojí odpolední kávu. Žila v domku sama, její manžel zemřel na infarkt . Došla k oprýskaným dveřím v úzké chodbě. "Kdo je tam?" ,zavolala přes dveře. "Tady je překvapení!" , uslyšela dětský hlas venku.Rychle odemkla dveře ." Fanoušku , kde ses tady vzal? Kde je tatínek , někde schovaný za domem , viď?" Vítala svého osmiletého vnoučka. " Ne babičko, tatínek je doma .Já jsem přijel sám. Posílal ti dopis , abys mě čekala na nádraží .Ale ty jsi tam nebyla. Tak jsem přišel sám." Stará paní tomu stále nevěřila, jak mohl její syn poslat malé  dítě samotné a tak daleko . "Tatínek mě posadil v Ústí do vlaku a řekl mi , že musím ve Všetatech přesednout do vlaku co jede do Hradce Králové a potom se dívat až bude Chlumec . A další zastávka že bydlíš  a budeš čekat na nádraží. A po cestě si se mnou povídala paní průvodčí a ve Všetatech mě vzal strojvedoucí do lokomotivy, ukázal mi , jak se přikládá pod kotel , aby byla pára .A také mě nechal zatáhnout za takový řetízek , lokomotiva zahoukala a mohl jsem přiložit lopatou uhlí do ohně, byla tam železná dvířka, pan strojvedoucí je odklopil , to byl žár."

Vlaky na této trati s parní lokomotivou a dvoučlennou posádkou strojvedoucího a topiče měly malé zelené vagony , žluté lavice z lakovaného dřeva, stahovací okna a poslední vagón měl plošinu , ze které byly vidět na ubíhající koleje. 

"Tak jsem na tebe čekal na lavičce na nádraží  ,  až mi jedna paní ukázala, kde bydliš." Babička přitiskla vnoučka do náruče a byla moc ráda, že nebude v domku sama. "Ty můj rozumbrado, ty se ve světě neztratíš."

 Byl letní, červencový den a psal se rok 1961.

Babiččin vesnický domek byl postavený začátkem století, jedna místnost se dvěma okny sloužila jako kuchyň i ložnice, stěny byly vybílené vápnem , na podlaze  linoleum z barevně  lakované lepenky . Za okny byly květináče s kvetoucími muškáty. V kuchyni elektrická trouba , jednoplotýnkový elektrický vařič a škopík  na mytí nádobí. A také smaltovaný kbelík s vodou. Pro tu se chodilo na náves , do obecní studny. Kuchyň a ložnici odděloval jídelní stůl. Pod oknem bylo kanape s barevnými polštáři a vedle masivní  postel s dřevěnými čely a peřinou  povlečenou do bílého damašku. Na vysokém nočním stolku stál velký rozhlasový přijímač předválečné výroby , který měl dřevěnou skříňku.

" Zítra půjdeme na poštu a zatelefonuji tátovi , že jsi přijel v pořádku", řekla babička.