Nepodávej se tomu !

Všem nám utíká čas stejně rychle.To příroda zařídila spravedlivě.Dříve to tak ale nevypadalo a nedělal jsem si s tím žádné starosti.Krásné roky dospívání , poznávání nových přátel, nalézání sama sebe.Proplouval jsem tím naplno a bez zábran ,když máte svojí práci jako koníčka .A kolem sebe spoustu zajímavých lidí .Čas vám ale ukáže, že nic netrvá věčně.

Dostal jsem se náhle do bodu na pomyslné životní čáře, kdy se všechno mění. Čas ztrácení.Pro někoho jenom banalita se ztracenými klíči nebo doklady.Pro někoho ztráta zdraví, sluchu,zraku nebo paměti.Ale často i bolestná ztráta přátel nebo členů rodiny. Zdraví si každý cení a dává ho na první místo.Nedá se koupit a máme ho jenom jedno.Já si bláhově myslel ,že se nemůže nic stát,protože mě to nejhorší ,týden na jednotce intenzivní péče už potkalo v mých sedmnácti letech.

Opak je pravdou.A tak se pomalu stávám zdrojem financí pro zdravotní ústavy a jejich personál. Tu pochroumané koleno ,kdy vás léčí,že jsou natažené vazy ,aby po třech měsících zjistili, že jsou vazy přetržené . Z občasné bolesti v zápěstí se po operaci stává bolest trvalá . Potom musíte mít vyšetření na zbroják a preventivku protože už vám bylo víc než tolik . Musíte si pořídit brýle .Po čase také naslouchátko. A takhle se na vás ti dochtoři střídají . Čím jste starší,tím jste pro ně snadnější kořistí. Jeden můj známý si odevzdaně posteskl : " Na středisku jsem už častěji,než v hospodě ."To je potom jasné,že vám něco najdou.

Žádný doktor už není takový dobrák, jako pan Hrušinský, že by vás posílal do Pelhřimova.Ono za prvé tam žádné krematorium není a za druhé by na vás nevydělal ani kačku.

Tak se mi stalo,že po preventivní prohlídce si mě pozvali znovu na ještě preventivnější prohlídku ,protože nějaké hodnoty v krvi neodpovídají normě.Trochu jsem znejistěl.Začal jsem všechno vidět v "jiných barvách než růžových". Ještě,že mám hodnou kamarádku, která všechno vnímá s nadhledem.Upřimně mi řekla:" Vůbec si to tak neber ,nemusíš všechno doktorům věřit, a nepodávej se tomu. Stále platí,že naděje umírá poslední ! "

A je to tady

Bojím se,že mi někdo bude nutit něco,co nechci.Nesnáším třeba ovarové koleno a bůček.

A teď ho máme mít všichni na talíři.Tu pěkně slizký , tu zase vypečený, hodně starý ,

mnohdy zkažený, neslaný,nemastný až nechutný ,jen pro silné žaludky .

A dokonce příštích pět roků.

Naturální pohlazení po duši

Někdy je třeba si říci dost, někam zapadnout a relaxovat.I když vám budou vysvětlovat , že náhody neexistují ,

že je to jen způsob našeho myšlení, tak tohle se náhodou povedlo.

Ty sociální sítě, to je teda věc.Najednou víme všechno o všech.Co dělají,dělali,budou dělat.Kam jdou,odkud jdou,kdy někam půjdou.No asi to patří k době ,která ale začíná být pěkně uspěchaná.

Na Petra jsem narazil na fb a dal si ho do přátel.Je to muzikant , jak se říká tělem i duší a u něho platí,ještě to celé na druhou.Něco mi ve čtvrtek najednou řeklo:"Napiš mu ,aby se mrknul na blog na článeček z tvého života Melodie radosti i vzpomínek. Neviděli jsme se snad třicet roků ,třeba si zavzpomíná."

No vůbec jsem netušil jsem co jsem tím spustil.

Za chvíli mi přišla odpově :

"Krásný článek.Mluví mi z duše.Ty muzikantské začátky už nikdy nic nepřekoná ,to je na nich nejvzácnější.Já zažil první hraní ve vesničce u Teplic a Sluneční hrob samozřejmě nechyběl.Ten sál už je zbouraný.Sluneční hrob hraju dodnes jako jedinou převzatou píseň.Je to píseň mého srdce.K vám jedem hrát zítra večer na Kačák.V takové unplugged sestavě budeme vzpomínat,že jsme tam skoro před 40 lety hráli Nazval jsem to Uzavírání kruhu.Moc se těším .Ale neznamená to,že bychom s kapelou končili.Tak tam klidně přijeď ."

Teď si říkám, kdo komu hodil rukavici? Tohle pozvání nepřijmout ,to bych tedy zaváhal.

Petr s klukama přijede z Prahy , tak to se určitě musíme vidět.

Malá hospůdka obložená dřevem ,s masivními dubovými stoly a velkými roztopenými kamny v rohu.

Venku pěkně mrazivo a závěje.Uvnitř se schylovalo k hřejivé ,útulné atmosféře piva a rockové muziky.

Kluci hráli naplno.Prošli repertoár kapely od let osmdesátých .Dali i svojí největší hitovku,která se hrála

ve všech rádiích.A bylo vidět,že na to stále mají.Jako bombónek ,citovou záležitost a Petr nezapomněl zdůraznit,že je to také pro mě , zahráli Sluneční hrob od Blue Effectu.

Zdá se mi,je to moc let, já byl kluk ,kterej chtěl znáti svět .........

Tak to mi přátelé udělali obrovskou radost.Večer byl pohodový ,trochu retro vzpomínkový.A opravdu i to pohlazení po duši , které člověk potřebuje, aby byl.

O přestávce jsem šel před hospůdku.Pobaveně se na mě díval mladý kluk s dredama. Asi jsem mu tam nepasoval věkově. Potom se odhodlal a povídá: "Tak co, jak se vám tu líbí, vy nejste zdejší? " , " No zdejší nejsem ,ale dobře to tu znám". " A vy víte,co to tady hraje za kapelu , já jsem přišel před chvílí." "Tak to vím docela přesně ,jsou z Prahy a s Petrem,co zpívá se znám už skoro čtyřicet roků." Tázavě se na mě podíval :" To jako fakt jó a jak se teda jmenují?" "Hele určitě je znáš , mají reklamu na každý benzínce , NATURAL ." "Neznám!" " Tak znáš jejich skladbu Já na to mám, všechno zaplatím..... " ,zanotoval jsem kousek skladby.

"No tu znám ,to hrajou v reklamě , to jsou fakt jako oni jó? Tak to je supr.Já na to mám..... "

Pokaždé, když šel kolem mého stolu ,usmíval se a pokyvoval hlavou.A když uslyšel Já na to mám naživo ,určitě mu to docvaklo ,že je to pravda.

Melodie radosti i vzpomínek

Vždy to byl třídní rošťák a zvídavý neposeda.Dnes by se řeklo hyperaktivní dítko .Předváděl se před děvčaty. To mu šlo a v duchu jsem mu záviděl ,že měl úspěch u nejhezčích holek ve třídě .Ale Pepa byl i můj nejlepší kamarád.Často jsem k němu chodil domů ,půjčoval mi knížky .Měli hromadu Mayovek a Verneovek a to mě bavilo.V 6.třídě jsem dostal k vánocům kytaru a Pepa také.A tak jsme spolu cvičili akordy a písničky ze Semaforu, od Petra Nováka nebo Olympiku.Hráli jsme také ve školní dechovce .Po základce se naše cesty rozešly.

Ale jen na dva roky. Potkali jsme se na internátu.Já dělal televizní učiliště ,Pepa učební obor truhlář. A tak jsme opět mohli spolu hrát na kytary.To už byl repertoár od Beatles.Písničky odposlouchané z magneťáku B 42. Naše neumělá angličtina " Help a nidson bády Jéé jéé ". Vychovatelka zvaná vychtle nás chodila napomínat, abychom se zklidnili,že tam nejsme sami.My jsme ale museli řvát ,aby nás přes otevřené okno slyšela děvčata v poschodí nad námi.Časem jsme přišli na to ,jak se dostat na dívčí patro přes zadní schodiště.Stačilo vychtli říci, že jsme si zabouchli klíče od pokoje.Ona nám půjčila universální, co pasoval ke všem zámkům.Odemkly se zadní dveře a už jsme mohli po večerce koncertovat na dívčích pokojích.To už jsme přibrali Jardu a hráli ve třech.Měli jsme u děvčat opravdu úspěch.Byli jsme jejich hvězdy .I když na druhou stranu hrozil vyhazov z internátu.

V Mostě se konalo okresní kolo Beatového festivalu.Dali jsme si název CBS ,Czech Beat Societ a přihlásili se .

A rovnou se skladbou ,která je dnes už legendární - Slunečný hrob od Blue Effectu Radima Hladíka.

Tehdy měla poangličtěný název Sunny Grave.

Pepa hrál basovku, já doprovodnou kytaru a Jarda sólovou kytaru.

To už jsem měl červenou elektronickou kytaru Jolanu a zpíval jsem sólo ,kluci vokály.

Docela těžká písnička plná molových akordů E mi /Fis mi /Gis mi /Fis mi 7.

Zdá se mi ,je to moc let,

já byl kluk,kterej chtěl

znáti svět,s tebou jsem si hrál......

Bylo to naše první veřejné vystoupení.Okusili jsme záři reflektorů .Sklidili první potlesk obecensta.

Brali jsme to jako recesi.A tak jsme také mezi dvanácti kapelama dopadli.Dodnes si pamatuji povzbudivá slova předsedy poroty pana Štolby, hudebního redaktora Československého rozhlasu:

" No kluci bylo to dobrý. Ale ještě musíte hodně cvičit ."

Hráli jsme spolu ještě nějaký čas na čajích a undegroundových slezinách.V zakouřených sálech i v hospodě ve skalách .Později se občas potkali a pokecali......

Šel jsem o dušičkách na hřbitov zapálit svíčku na pomníčku mojemu tátovi a bráchovi.Je to smutné místo.

Ale člověk v takových chvílích zavzpomíná na to, co bylo.

Procházel jsem tu zahradu ticha a překvapeně se zastavil.

Podzimní slunce ozařovalo náhrobní kámen se zlatým nápisem.

JOSEF DYTRYCH 11.10. 1952 + 18.1. 2015

Poklekl jsem k tomu hrobu a chvějící rukou zapálil svíčku na žulové desce.

A celým tělem mi zněla ta známá melodie.

Slunečný hrob od Blue Effectu.

Suchá hlína tady ,bez kvítí bez vody

já na ní poklekám,

vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však

tam zůstalo z těch našich dnů,

já teď vím,

věrný zůstanu....................

E mi /Fis mi /Gis mi / Fis mi7

(text skladby J.Smetana ,hudba V.Mišík)

Tohle ti Vladimíre Iljiči nezapomenu !

Boj s předsudky, tak by se dala nazvat moje příhoda. Ale problém byl v tom, že jsem o mnoho let předběhl dějiny . Pojmenoval jsem věci naprosto správně, ale bylo to v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.

Trpělivě jsme stáli na Rudém náměstí v Moskvě několikahodinovou frontu .Řekli nám,že musíme brzy ráno vstát abychom dlouho nečekali.Přesto jsme se ocitli v klikatícím se zástupu nějakých 200 metrů od Leninova mausolea. Tehdy v osmdesátých letech byla návštěva tohoto podivného místa posledního odpočinku v programu každého zájezdu do Moskvy.Únorovou štiplavou zimu mínus 15 stupňů jsme se snažili zahnat poskakováním po zledovatělé vozovce .Z předchozí návštěvy jsem věděl co uvidíme a spíš jsem se těšil,abychom již byli někde v teple.A tak mě docela zaskočilo, co se náhle stalo.

Míjelo nás nákladní auto, které sypalo ledovku na náměstí škvárou.Byly to spíše velké zmzlé kusy kamení ,

které se rozlétávaly z rotujícího talíře sypače na všechny strany.A jedním takovým jsem dostal ránu do obočí. Šutr mi rozsekl čelo a začala mi stékat po obličeji krev.

Neudržel jsem se: " Seru vám soudruzi na vašeho Lenina!" Účastníci zájezdu se začali zmateně otáčet ,co se děje? Vedoucí naší skupiny se mě snažil uklidnit."Takhle tady nemůžete mluvit !". "No tak se podívejte co mi udělali !" Vedoucí mě utěšoval : "To bude dobrý , to přežijete." Celé to dopadlo tak, že jsem s kapesníkem

na obočí Vladimíra Ilijiče ještě jednou , ale opravdu naposledy navštívil. Na vlastní oči jsem viděl ,že Lenin oslavovaný jako věčně živý je jen vosková figurína vystavená v panoptiku sovětské hrůzy .

A když je letos 7.listopadu to 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tak jsem si na něj vzpoměl.

Jsem vlastně poslední člověk na světě ,který pro Lenina i když nechtěl, prolil svojí krev. :-(

Na břehu bájné řeky Styx

Téma týdne přímo nabídlo podělit se o jeden drsný životní zážitek.

Jak se za pouhý týden změnil můj pohled na život. Bez kompromisů a zcela zásadně.

Je to už dost roků. Bylo mi sedmnáct . Krásná doba na kterou se vzpomíná, doba prvních lásek a nalézání. Přesně sedmnáct .Ale..... .

Po běžné angíně jsem najednou skončil v nemocnici.Bylo to se mnou asi vážné.

Čtrnáct dní jsem ležel na kapačkách, horečka přes 40 však neustupovala .

Doktoři na interně vojenské nemocnice netušili, co se mnou je . Dostával jsem antibiotika,dělali mi rozbory krve, kostní dřeně.Bral jsem až 60 různých prášků denně .Nic ale nezabíralo .

V horečkách jsem zhubnul možná 10 kilogramů.Když bylo nejhůře, umístili mě na JIPku (jednotku intenzívní péče). Napojili na mě kabílky a kapačku. Přes prosklenou stěnu pokoj stále sledovala zdravotní sestra.Od té doby nesnáším televizní seriály z nemocnic, kde pouští pro zdůraznění dramatičnosti a prostředí monotónní pípání , kopírující puls srdce.

Píp....píp....píp.....píp a potom najednou pííííííííííííííííííííííííííí a konec .

To všechno jsem v tom divném nemocničním pokoji vnímal.Viděl jsem bílý strop nade mnou. Laskavou tvář sestřičky ,která se ke mě skláněla ,když mi vyměňovala kapačku. Slyšel jsem těžké oddychování dalších dvou pacientů ,kteří tam byli se mnou.Slyšel jsem jejich nářek , chroptění a agónii. A ten hlodající zvuk přístroje, který hlídal jejich poslední chvilky života pííííííííí............. . Oba krátce po sobě zemřeli.

Já jsem ale celé noci nespal .Bál jsem se usnout v divné předtuše,že se již nevzbudím .

A nemohl jsem se pohnout.Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se nijak bránit.

Chtěl jsem odtud pryč, ale nešlo to udělat ani vyslovit.

Jako by mi něco přerušilo kontakt mezi mým mozkem a tělem.

Co to bylo za stav hrozné nicoty? Byl jsem snad na prahu mezi píp a pííííííí ?

Nebo jsem čekal na břehu bájné řeky Styx na převozníka Charóna ,který převáží lidské duše na druhý břeh ?

Pro sedmnáctiletého kluka to bylo něco šíleného . Jako neskutečně zlý sen.

Na lůžko vedle přivezli dalšího pacienta. Strašně trpěl a přestal pípat i jeho monitor.

Na pokoji jsem zůstal sám.

Bylo ráno.Venku se rozednívalo. Tak kolem sedmé hodiny .Možná to byl také sedmý den na jipce .

Odlepil jsem náplast , která přidržovala na ruce jehlu s hadičkou kapačky.Vytáhnul jsem ji ze žíly.Odlepil jsem ze sebe přísavky s kabílky monitoru a vstal z postele.Po ruce mi stékala krev dlouhým červeným pramínkem.Udělal jsem pár kroků ke skleněné stěně, k sestřičce v modrobílém , ale ztěžklé nohy se mi podlomily.Přiběhla ke mě,podržela kolem ramen a řekla:

" Vy jste se nám vrátil!!. "

A já nechápal odkud jsem se měl vrátit,když jsem byl stále na stejném pokoji.

Vysoukal jsem ze sebe jenom :" Sestřičko,já chci odtud pryč."

Hned mě dali na jiný pokoj.Všechno se najednou změnilo. Při vizitě slovenský pan primář

u mojí postele řekl mladým medikům,kteří ho doprovázeli :"Pán František utiekol hrobárovi z lopaty".

Jeho slova mě provází celým životem. Vážím si života i když je složitý.Mějte i vy rádi svůj život.

Víte kolik roků tady ještě budete a kolik roků potom nebudete?

Poučíme se od přírody?

Jel jsem zkratkou přes les do sousední vesnice.Na konci lesa jsem uviděl uprostřed silnice 5 malých černých chlupatých zvířátek.Každé by se vešlo do dlaně.Zastavil jsem jsem tak 20 m od nich a pozoroval jak vesele dovádí.Po chvilce vyběhla z trávy jejich černě zabarvená máma.Postavila se na zadní tlapky ,jako to dělají surikaty a chvilku pozorovala moje auto.A najednou začala bleskově uklízet mladé ze silnice do příkopu. Nestihl jsem ani zapnout foťák. Myslel jsem,že to byla lasice podle podlouhlého těla,ale neměla pro lasičky typickou světlou náprsenku.

Byl to norek americký. Teď už vím ,že je to obávaný predátor,který se u nás nekontrolovatelně rozšířil útěkem nebo vypuštěním z chovů kožešinových zvířat .

Likviduje nám celé původní populace užovek, žab,raků a vodních ptáků.

V současné době se odhaduje , že tu je až 100 tisíc těchto nežádoucích imigrantů, kteří působí na naší přírodě značné škody . Jejich odstranění bude náročné , ne-li nemožné vzhledem k počtu mláďat,která se ročně množí geometrickou řadou. Je to na první pohled roztomilé zvířátko, není tady ale vůbec žádoucí.

Nepřipomíná vám to něco?

Jen abychom nedopadli podobně........

Najdi si mě

Světlo, co s ránem slunce nosí

a jižní vítr, vlažný fén

a pod tvým oknem píseň kosí,

jenom ty víš? Kdo vlastně jsem?

Komentáře

1 Sugr | E-mail | Web | 26. září 2016 v 18:19 | Reagovat

Jsi krásný a ztepilý,
zastavíš se nad ránem na chvíly?
Jižní vítr, vlažný fén,
bude mi s tebou jak vzácný šém!

2 František | Web | 26. září 2016 v 23:59 | Reagovat

[1]:
Až spadá listí z dubu,
snad chvíli s tebou budu.
Až spadá listí jasanu,
nad ránem s tebou zůstanu

3 Sugr | E-mail | Web | 27. září 2016 v 18:00 | Reagovat

[2]:
Podzim větve vysvléká do naha,
vítr a déšť mu s outfitem pomáhá,
já ve tvém teple a bezpečí spočinu,
celá se do tebe nad ránem zavinu.

Sochařské sympozium Řehlovice 2016

Spokojený, jako starý pes

Trochu posmutnělá historka se šťastným koncem.Neděli jsem věnoval údržbě a úklidu auta.Nechal jsem otevřené zadní dveře mého kombíku a doléval olej do motoru. K autu přišel náš Riči.Pes,kterého máme už 12 roků.Začal kňučet,tak se koukám, co se děje.Přední tlapy měl v autě , nedařilo se mu ale dostat i zadní nohy nahoru do nákladního prostoru.Vzpoměl si,že jsme ho takhle vozili.Ale naposledy to bylo před dvěma lety.To byl ještě čilý. Co je Ričí? Ty chceš nahoru ? povídám mu . Otočil ke mě prosebně svojí velkou hlavu a dělal na mě psí oči . Tam Riči nevylezeš a nikam nejedeme. Pochopil, co mu říkám a nepokoušel se znovu vylézt.Po chvilce seskočil.Ale přišel ke mě a žďuchnul do mě čumákem.Je to jeho oblíbené gesto,když něco chce.Koukal do otevřených dveří auta a vrtěl ocasem .Prostě mě přemluvil.Udělal jsem schody do auta z přepravek na zeleninu.Riči je japonská doga Tosa-inu a váží 55 kilo.Po bedýnkach vylezl do auta a spokojeně se tam uvelebil.A tak jsme spolu jeli v dnešním parnu na výlet k potoku.Rád se tam před lety brouzdal ve vodě a vytahoval kameny.U potoka byla stráň ,ke které jsem nacouval a tak se mu dobře vystupovalo.Brodil se v potoce,aportoval hozený klacek a bylo vidět, že má radost.

Starý pes.Starý ,šťastný,spokojený pes.Máme ho rádi a on má rád nás.

A přinutil mne se zamyslet.

Jednou třeba budu jako ten starý pes.Nikam nevylezu ,nikam se nedostanu.Bezradně se budu rozhlížet kolem sebe.

Příjde pomoc a podaná ruka?

Udělali jste za poslední měsíc nějaký skutek , dobrou věc, která by potěšila někoho,kdo to zrovna potřeboval ?

Nesvítí,svítí

Jsem chlápek technicky založený.Nebudu tady rozebírat světlé a temné chvilky života.Přejdeme rovnou k praktickým každodenním zkušenostem, jak ze tmy udělat světlo a naopak.

Zavolal mě k sobě domů soused.Prý má pro mě jeden velký matematický oříšek.Soused je učitelem matematiky na střední škole. Říkám mu :"Jestli po mě budeš chtít řešit rovnice, tak se mnou nepočítej."

" To ne, ale podívej se, mám tady jeden problém a už celé odpoledne tím nemůžu hnout . Koupil jsem nový lustr se třemi žárovkami a nějak se nedaří ho zapojit!".Na stropě obýváku bylo pověšené svítidlo , ze stropu čouhaly čtyři dráty.

Pokračoval:"Myslel jsem ,že to bude jednoduché , tak jsem to pospojoval.Měla by svítit jedna žárovka,dvě žárovky a nebo všechny tři.Tady mám dvojitý vypínač".

Potom vytáhl poznámkový blok a unaveně mi začal vysvětlovat:"Nejdříve jsem zapojil černý vodič na černý, hnědý na hnědý a druhý černý na modrý no a ten zelený je uzemnění . Ale svítila jenom jedna žárovka.Tak jsem to přehodil v opačném sledu.A zase jenom jedna. Podívej tady jsem si spočítal všechny kombinace podle permutační rovnice V = n faktoriál lomeno en mínus k. A všechny možnosti jsem už vyzkoušel. Tady to mám napsané a zakreslené. Ale něco dělám blbě.Svítí pořád jenom jedna žárovka". Koukal jsem jak jelen na jeho matematické vyjádření pro připojení lustru v obýváku.Na průmce jsme probírali v matice kombinatoriku , ale každého zajímalo jenom kolik je možností při vyplňování sportky. Nikdy jsem neuvažoval o tom, kolik kombinací se naskýtá u takové zdánlivě jednoduché práce - pověsit a připojit lustr. Navrhnul jsem,že se ještě podíváme do vypínače, jestli nejsou přehozené dráty. Zkusil jsem je propojit opačně.Nahodili jsme jistič.Chvilka napětí. A svítí! Ale jenom jedna žárovka ze tří možných.

"Nemáš tady nějakou stolní lampičku?" Přinesl mi svitidlo z ložnice.Vyzkoušeli jsme v něm všechny žárovky.

Dvě z nich byly vadné. Říká se ,že za blbost se platí.Soused měl štěstí. Ode mne to měl zadarmo.

Mé vánoční kouzlo

Vánoce.... Slůvko, které nás navrací do dětství.Nutí nás ke snění.Vybaví se nám při něm mnoho krásného.Nemám teď na mysli ty dnešní vánoce vyzdobených supermarketů.Nespojuji je s tlustým bělovlasým chlapíkem v červeném kabátě se saněmi a s párem sobů.

Naše vánoce jsou ty ježíškovské.Když jsme po štědrovečerní večeři šli všichni ke stromečku.Tatínek zapálil opravdové svíčky a prskavky na stromku a rozdával nám dárky ,které byly pečlivě zabalené a urovnané pod stromečkem. Na sekretáři stál papírový betlém s malým Ježíškem, třemi králi,ovečkami a dalšími postavičkami, které namaloval pan Mikoláš Aleš .Nad tím se vznášel papírový anděl a v ruce držel nápis Pokoj lidem dobré vůle a malou rozsvícenou žárovičku.Venku tiše poletoval sníh a doma bylo krásně teplo a útulno. Nepátral jsem po tom odkud jsou dárky.Bylo to vánoční kouzlo .Přinesl nám je Ježíšek.

Přešly roky a já se začal podílet se na přípravě štědrého večera pro naše děti.Využil jsem svojí profesi zvukaře, nahrál a sestříhal několik zvuků a vánoční hudbu.Dalšími rekvizitami byl kazetový magnetofon a časový spínač pro osvětlení stromečku. Štědrý večer se rázem stal pro celou rodinu tajemným svátkem v mojí režii a podle mého scénáře .

Večeřeli jsme v jídelně.Obývák byl hned vedle a měl prosklené dveře.Ty jsem nechal na škvírku pootevřené.Skončila večeře a najednou vedle vrzly balkónové dveře.Bylo slyšet kroky v obýváku, pak žuchnutí balíčků na zem, šustění papíru.Dětem bylo 4 a 8 roků.Zářila jím očička, překvapením pomalu ani nedýchaly.Kdo to tam je? Pšššt, ať nevyplašíte Ježíška.Ozvalo se zacinkání zvonečku, vrzly dveře a bylo slyšet odlet tryskového letadla.Přes skleněné dveře jsme uviděli, že se rozsvítila světélka na stromečku a odněkud se tichounce linula Malá noční hudba.Pak jsme vstali od stolu a šli celá rodina ke stromečku pod kterým byly pečlivě zabalené dárečky.

To bylo moje vánoční kouzlo.Děti se na něj každý rok těšily až uslyší Ježíška. Tak jsem to postupně vylepšoval . Jednou přijel Ježíšek s náklaďákem , jindy na motorce nebo na saních s rolničkami koní .Zacinkal na zvoneček a popřál nám " Veselé vánoce !"

Děti se nikdy neptaly jak je to možné, kdo nám to tam o štědrém večeru chodí?

Bylo to vánoční kouzlo, velice opravdové kouzlo . Byl to Ježíšek na kterého naše děti vzpomínají i když jsou dospělé Krásné vánoce i vám.

Naposledy, co jsem pil kafe

Že se při práci jako televizák vůbec nenudím ,to je příhoda z minulého týdne .Paní Kučerová si mě pozvala na opravu televize. V kuchyni mě přivítal veliký šedý kocour Felix.Procházel se po stole a natahoval se ke mě.Paní Kučerová mu řekla :" Felixi, pán ti nedá pusinku." Následoval klasický dotaz , jestli si dám kafe a že mi k tomu dá šlehačkový dort.No já jsem ze samého předvánočního spěchu celý den nic nejedl, tak říkám ,že ano. Ale nejdříve že opravím a naladím televizi v obýváku.Hodná paní Kučerová mi to zatím v kuchyni připravila. Pak přišla do obýváku podívat se na nové televizní programy. Já jsem zatím šel do kuchyně na kafe. Koukám a sakra .Felix sedí na stole a olizuje mi šlehačku z dortu.Říkám si ,no dobrý , teď už šlehačkový dort nemusím. Dopil jsem kafe ,paní Kučerová přišla z obýváku a proč jsem si nevzal dort.Poděkoval jsem ,že zrovna držím dietu.A mezitím zírám jak blázen, Felix vylizoval lógr z mého hrnku . A milá paní Kučerová na to kouká a říká : "No, víte on je to takový hašišák a má strašně rád kafe".

Tak jsem si v duchu představil, jak Felix ochutnával moje kafe, když jsem nebyl v kuchyni.Nojo, no.Ty televizáci to nemají lehké.Tak uvažuji ,že budu kafe u zákazníků odmítat.Protože naposledy to byla opravdu chuťovka.

Pátek tak trochu jiný

Byl jsem dnes objednaný na zubní.Nesl jsem si sebou DVD se snímkem mé hlavy ,který mi udělali v poliklinice,hlavně tedy chrupu.Když vyšla sestřička z ordinace,pokusil jsem se o vtip,který ostatní v čekárně nechápali. Ale sestřička se pobaveně rozesmála." Nesu vám tady DVD s novým českým filmem.Bude to t r h á k ! "

Trhák to byl.Zub moudrosti.Smích mě přešel.Ale paní dentistka odvedla svojí práci velice dobře a bezbolestně.

Přišel jsem domů a mezi dveřmi mě vesele vítal náš pes.Je to už 10 roků stálý člen naší rodiny.Tak má právo být v našem domě opravdu jako doma.

Řekl jsem trochu unaveně: "Ahoj Riči" . Čelist mi po injekci už přicházela k sobě.

Přestal vrtět ocasem ,tázavě na mě pohleděl svýma hnědýma psíma očima a pak......

Táhle a smutně zavyl a potom se mi začal otírat o nohy.

Tak to jsem zíral.Okamžitě věděl, že něco není úplně OK a snažil se mi svou řečí psího těla pomoci.

Teď už bolest opadla ,Rič leží ve svém pelíšku v obýváku.Ale mě to vrtá hlavou .Co všechno ještě o svých čtyřnohých přátelích a domácích mazlíčcích nevíme ?

Dopisování s Ronaldem Reaganem

Měl jsem jednu zvláštní sběratelskou zálibu .Byly to adresy zahraničních státníků ,herců a zpěváků.Dneska by se řeklo, no a co je na tom? Ale bylo to před 30 lety a u nás vládlo informační zatemnění.A doba byla i taková ,že všechna psaní do zahraničí kontrolovali agenti STB a ne všechna se dostala ke svým adresátům.Na západ jsem nesměl 10 roků vycestovat, protože jsem znal podrobnosti o sovětské vojenské radiostanici R 140.Sešítek s adresami byl malou jiskřičkou ,že jednou napíši někomu do nedostupného VELKÉHO SVĚTA .

Pak přišel rok 1989.Zbourala se Berlínská zeď , odstranily se ostnaté dráty na hranicích a náš svět se začal neuvěřitelně měnit.

Tak jsem v prosinci toho roku vzal sešítek s adresami a napsal novoroční blahopřání 40 známým lidem ze západu. Zpěvákům,hercům i politikům ,třeba Phill Collinsovi ,Paul Mc Cartneyovi, Margaret Thatcherové,Ronaldu Reaganovi, M.Jacksonovi atd. Jeden dopis putoval i do Sovětského svazu ,ten byl Michailu Gorbačovovi.Moje snaha mě tehdy stála víc jak tisícovku a to byla tehdy polovina mého měsíčního platu.Přešel Nový rok 1990 a nic se nedělo.Tak jsem si říkal,že asi ještě někde v zapadlých sklepích estébáci pořád třídí naší poštu.Ale 25.ledna mi dcera nečekaně telefonovala do práce. Přišel ti domů dopis od amerického presidenta.No to byl šok ! Ale bylo to přesně tak.Obálka s vyraženým zlatým orlem nadepsaná OFFICE OF RONALD REAGAN s mojí adresou ukrývala poděkování za přání a blahopřání k úspěšnému novému roku . A to celé s vlastnoručním podpisem presidenta Spojených států amerických Ronalda Reagana.

Ronald Wilson Reagan (6. února 1911 - 5. června 2004) byl americký politik a herec. Ve 30. až 60. letech byl hollywoodskou filmovou hvězdou, v letech 1967-1975 byl 33. guvernérem Kalifornie a v letech 1981-1989 byl 40. prezidentem Spojených států amerických.

Byla to jediná odpověď na moje novoročenky.Ale svou velikostí a opravdovostí vydala za všechny ostatní.

Pro mne to byl cenný důkaz , že u nás máme opravdu svobodu.

Přišel rok 1991 a pan Reagan slavil v únoru 80. narozeniny.Napsal jsem na kvalitní ruční papír elegantní blahopřání k tomuto významnému životnímu jubileu .Vložil jsem to do velké obálky A4 a opatřil snad dvaceti různými poštovními známkami ,aby se to jen tak nepřehlédlo .V polovině února přišel další dopis ze Spojených států.Bylo to vyjádření díku za zaslané přání k narozeninám.Narozeninová oslava se vydařila a přispěl jsem k tomu i já svým dopisem Zakončeno to celé bylo slovy :With warm best wishes and appreciation Ronald Reagan.

To je tedy můj opravdový příběh ,jak jsem si dopisoval s Ronaldem Reaganem.

Ekologickým aktivistou v nesprávné době

Dnes nevím ,jak jsem to všechno stíhal.Chodit do práce.Hrát v kapele.A k tomu dělat v obecním zastupitelstvu.Tehdy se tomu říkalo občanský výbor.Takže už je to pár roků.Teda hodně roků. Nebyla to vděčná funkce.Zadarmo a pro blaho obce.Ale snažil jsem se, aby to tu fungovalo k všeobecné spokojenosti.Snažení ale byl neustálý boj s větrnými mlýny a komunistickými úředníky.Tady začíná historka ,jak jsem se chtěl stát ekolologickým aktivistou na nesprávném místě a v nesprávné době.

Nedaleko naší malé severočeské vesničky s historií psanou od 11.století vznikl velký průmyslový komplex.Jeho prvořadou činností bylo soustavné znečišťování vzduchu , ale i vody v potoce ,který protéká obcí.Z potůčku s malebným názvem se stala smrdutá stoka černé fenolové vody, která vzniká po úpravě uhlí. Na schůzi občanského výboru jsem navrhnul,že by se s tím mělo už konečně něco udělat.Všichni ale koukali do země.Nechtěli s tím nic mít.Pracovali tam.

Tehdy jsem vzal skleněnou láhev od mléka (to ještě nebyly PET lahve), nabral z potoka tu černou páchnouocí kapalinu a šel.

Šel jsem na Povodí Labe.Podívejte se soudruzi jakou vodu nám pouští fabrika do potoka!

Podívali se na flašku a zeptali kde to je . Podhorský potok ? Tak to není naše.To musíte jít

na Povodí Ohře.Nechápal jsem proč tam ,když Ohře teče 50 km od nás a Labe je za humny.

Na Povodí byli milí.Prohlédli obsah lahve proti světlu , přivoněli a konstatovali, že to není dobré.Ale pomoci že mi nemohou.Oni dělají regulaci toků ,ale co tam teče je nezajímá.Když se vám to nelíbí ,běžte si stěžovat na Krajskou hygienickou stanici. Vzal jsem láhev a šel .Vrátný na KHS s placatou čepicí a vyzbrojený pistolí mi odebral občanku a pustil mě dál. Trvalo to tam kratší dobu než ověřování mojí totožnosti na vrátnici."Tohle my neřešíme.To má na starost Okresní hygienická stanice." Tak to už jsem si připadal jako v Pohádce o Kohoutkovi a slepičce .K vedoucí OHS jsem se musel objednat.Prohlédla láhev a rezolutně prohlásila."Takhle to ale nejde.Co si myslíte? Že si sem přinesete vodu kdoví odkud a my to budeme řešit? Vzorky musí odebrat k tomu určená komise do speciálních odběrných nádob a musí se sepsat protokol s datem a časem odběru". Vzala láhev té páchnoucí špíny a vylila jí do umyvadla. "A láhev umejte a vraťte do obchodu". Odcházel jsem sklíčený , ponížený a dopálený z takového bezohledného jednání.

Dnes je fabrika zbořená.Před dvaceti lety se přišlo na to ,že je tady zbytečná .

Podhorský potok se vlastními silami stává bystřinou, kam "ptáci ,laně chodí pít pod javorový kmen". Každý si dnes může udělat svůj vlastní úsudek proč chránit přírodu kolem nás ,vodní toky,živočichy prostě faunu i floru .Nejsme jenom pouhými konzumenty a uživateli přírody .Jsme její součástí.

Existence potvrzena

Vojtík je u nás pravidelně na víkendových návštěvách.Už když mu byly čtyři ,bylo to hodně živé a zvídavé dítě.Tehdy jsme si vymysleli Pišimiše.Krátce ho představíme.Domácí naschválníček , schovává věci jako jsou klíče,boty,ponožky. Klidně vám sní sladkosti,které večer zůstaly na stole,vyjídá potají ledničku a dělá nepořádek.Všichni o něm vědí ,ale nikdo ho neviděl.

Tak na Pišimiše jsme s Vojtíkem výmýšleli pasti.Jak ho dopadnout? Jednou mě překvapil plánem který si připravil a nakreslil doma , jak ho spolehlivě chytíme. Vysvětlil mi to asi takhle: "Pišimiš má rád dorty , hlavně se šlehačkou a jahodami.Dort dáme do veliké krabice.Na boku vyřízneme okénko a k němu postavíme malý žebříček." Pozorně jsem poslouchal a obdivoval plán čtyřletého kluka." No a když vleze dovnitř , tak vezmeme žebřík a okénko zalepíme a budeme ho mít v krabici !" Jiný plán byl udělat malé jezírko s ostrovem a padacím mostem.Na ostrov dáme bombóny.Pišimiš tam vleze ,sklopíme most a protože neumí plavat tak tam zůstane.Byly to milé chvilky s malým Vojtou.

Uplynulo pár roků.Už je mu osm.Velký kluk. Jezdí k nám na víkendy s tabletem ,smartfonem .Hraje počítačové hry.

Na Pišimiše jsme skoro zapoměli .Tak mu jednou povídám:"Vzpomínáš si Vojtíku, jak jsme chytali a nikdy nechytili toho domácího skřítka? Tak toho jsem dopadnul a mám ho vyfoceného.A není jeden ale jsou tu dva.A mám je vyfocené v mobilu."

Nevěřil mi. " Tak to mi teda ukaž !Vzal jsem svůj chytrý mobil ,zapnul foťák .CVAK!

A z obrazovky na nás koukali dva Pišimišové .Vojtík a já.

Záhada ztraceného letadla rozluštěna

Druhý týden se můžeme setkat ve zpravodajských relacích rozhlasu,televize a internetových serverů s informacemi o záhadném zmizení letadla Boeing 777 letecké společnosti Malaysian Airlines.Letadlo letělo z Kuala Lumpur do Pekingu .Na palubě bylo 239 lidí různých národností. Poslední rádiový kontakt řídícího letového střediska s posádkou byl 8.března 2014 ve 2.40 hodin místního času.Poté se letadlo ztratilo z obrazovek radarů a přerušilo se rádiové spojení . Na komunikační frekvenci nastalo TICHO. Beznadějné TICHO.Zlověstné TICHO. Ohlušující TICHO .Ticho ze kterého mrazí .Ticho které nepřináší nic dobrého .

Po letadle Boeing 777 , let MH 370 v současné době pátrá více jak 58 letadel a 43 lodí ze 14 zemí .Byly vyhodnoceny družicové snímky oblasti ve které se letadlo pohybovalo. Objevuje se však stále více otazníků proč letadlo náhle změnilo kurs ,proč někdo postupně vypínal palubní komunikační přístroje, kde se stroj nachází .................

Přenesme se o 67 let zpátky ,do poloviny minulého století ,kdy se stala podobná událost.

Pohoří jihoamerických And přelétalo 2.srpna 1947 dopravní čtyřmotorové letadlo Lancastrian na cestě do SANTIAGA. Letadlo mělo své jméno STAR DUST - Hvězdný prach, v té době také velmi populární skladba amerického swingového orchestru Glenna Millera. Asi 20 minut před plánovaným přistáním na letišti v SANTIAGU byl přerušen rádiový kontakt s letadlem.

AVRO 691 LANCASTRIAN

Poslední hlášení z letadla bylo záhadné slovo S T E N D E C, které palubní radista dvakrát opakoval a po té se navždy odmlčel. Od této chvíle posádku ani letadlo STAR DUST nikdo nespatřil. Bylo zahájena velká akce pro jeho nalezení, pátrací letadla prohledávala místa možného pádu stroje. Všechny snahy ale byly bezvýsledné. Objevily se spekulace o sabotáži o únosu stroje mimozemšťany .

Zajímavá je i paralela mezi názvem letadla a populární skladby orchestru Glenna Millera "STAR DUST "- Hvězdný prach. Glenn Miller,kapelník orchestru, který tuto skladbu nahrál se ztratil beze stopy v prosinci 1944 při letu nad Atlantikem na koncertní vystoupení.

Co víme o průběhu letu Star Dustu a jeho možném konci. Po jeho stopách se vypravil filmový štáb BBC, aby natočil dokument VANISHED The Plane that Disappeared (Zmizelí -Ztracené letadlo) uvedený na nejsledovanějším satelitním kanále DISCOVERY. Letadlo směřovalo do chilského SANTIAGA a mělo přeletět druhé nejvyšší pohoří světa Andy. Na palubě stroje bylo celkem 11 lidí. Devět mužů a dvě ženy. V letové výšce 7300 metrů udržovaly letadlo 4 výkonné motory Rolls Royce.

Až za 52 let, v roce 1999 byla objevena malá část trosek letadla na ledovci pod horou TUPANGATO. Ta je jednou z nejvyšších v pohoří ANDY a nachází se asi 80 km od Santiaga.

Tím se vysvětlila část záhady zmizení letadla STARDUST. Letadlo se dostalo do silného cirkumpolárního vzdušného proudu, který může dosahovat rychlosti až 300 km/h. Stalo se neovladatelným a narazilo do kolmé stěny hory Tupangato. Jeho trosky a posádku na dlouhá desetiletí přikryla sněhová lavina. Při pohybu a tání ledovce se trosky letadla počaly objevovat na úpatí hory. Celých 52 let byly posouvány pod ledovou masou a nyní postupně přichází na povrch. Na těžko přístupné místo byla vyslána armádní průzkumná jednotka. Tato expedice objevila nahuštěnou pneumatiku z podvozku, motor Rolls Royce a vrtuli. Zdeformované listy vrtule pomohly určit , že se v době nárazu otáčela a nedošlo tedy k selhání motoru před nárazem. Nalezené lidské ostatky byly podrobeny analýze DNA pro jejich možnou identifikaci a porovnání s DNA příbuzných.

Celý pořad stanice Discovery byl zakončen otázkou, co znamenalo poslední slovo STENDEC vyslané z letadla Star Dust? Nikdo na to neuměl odpovědět. Slovo znělo tak tajemně, že tak byl pojmenován také americký magazín věnovaný záhadám a scifi STENDEC .

Po shlédnutí dokumentu televizního kanálu Discovery mě zaujala právě poslední nerozluštěná depeše S T E N D E C. Palubní radista ji vyslal z letadla, letištní personál v Santiagu ji přijal, ale protože ji nerozuměl, žádal opakování.

Radista opakoval stejné slovo STENDEC. Poté se navždy odmlčel.

Tady je třeba vysvětlit, že ve čtyřicátých letech minulého století nebylo běžné spojení mezi letadly a letištěm hlasem, mikrofonem - odborně fonií, ale vedl se provoz grafií tedy za pomoci Morseovy abecedy, která se vyťukávala klíčem. Aby byl radiový provoz co nejefektivnější, používají radisté zkrácená slova a mezinárodní zkratky. Ty jsou tvořeny skupinou tří písmen, které vyjadřují celé věty, nazývají se Q kódy nebo Z kody.

A nyní naše rekonstrukce toho co se stalo před ztracením letadla Star Dust. Letadlo se blíží k pohoří Andy a náhle se dostává do silné turbulence. Vzdušné proudy jej ženou velkou rychlostí do mraků, které jsou pod letovou hladinou letadla. Kapitán letadla Regional Cook se marně snaží zkorigovat dráhu letadla. Jeho motory nestačí na silný vzdušný proud, který dosahuje více jak 300 km/h. Letadlo je vtaženo do oblačnosti a ocitá se v neproniknutelné mlze. Posádka zahlédne na poslední chvíli v mracích, že se stroj nezadržitelně blíží k vysokým horským vrcholkům. Palubní radista vysílá zoufalou depeši řídící věži v Santiagu. Tam mu odpovídají mezinárodní zkratkou QCZ "nerozumím vašemu vysílán ". Radista znovu vyšle svou poslední zprávu. Letadlo v hustých mracích naráží do stěny hory Tupangato a strhává velkou sněhovou lavinu, která jej na dlouhých 52 roků přikrývá sněhem a ledem.

Podívejme se na depeši vyslanou v Morseově abecedě trochu blíže.Graficky napsána vypadá takto :

. . . / - / . / - . / - . . / . / - . - . / S T E N D E C

Radista v letadle vysílal ve stavu nejvyšší nouze a tedy velice rychle. Možná již tušil, že se blíží katastrofa. Tečky a čárky, které se ozývaly ve sluchátkách méně pozorného radisty z letištního personálu v Santiagu mu splynuly ve zcela jiné slovo.

Udělejme si rozdělení značek morseovky trochu jinak. Tečky a čárky zůstávají, ale význam písmen se změnil. Čeká nás velké překvapení !!!

. . . / - / . - / . - . / . . / - . / - . / S T A R I N N

Nyní již zbývá jenom vzít anglicko-český slovník a zjistit, že INN je začátek slova INNER - v českém překladu SKRYTÝ (uvnitř, v tom). Zpráva radisty, kterou naposledy vyťukal v Morseově abecedě z letadla Star Dust byla :

"STAR JE V TOM" nebo "STAR JE ZTRACEN"

Dosud se podařilo nalézt ostatky čtyř lidí a asi 10% havarovaného stroje Lancastrian. Potrvá ještě mnoho roků něž ledovec na úbočí hory Tupangato v Andách vydá všechno, co na dlouhá desetiletí ukryl osudového srpnového dne v roce 1947.

Ale možná je zbavena tajemství poslední záhadná depeše z letadla Star Dust -S T E N D E C.

Právě vám byla doručena po 67 letech bývalým vojenským radistou .