Spokojený, jako starý pes

Trochu posmutnělá historka se šťastným koncem.Neděli jsem věnoval údržbě a úklidu auta.Nechal jsem otevřené zadní dveře mého kombíku a doléval olej do motoru. K autu přišel náš Riči.Pes,kterého máme už 12 roků.Začal kňučet,tak se koukám, co se děje.Přední tlapy měl v autě , nedařilo se mu ale dostat i zadní nohy nahoru do nákladního prostoru.Vzpoměl si,že jsme ho takhle vozili.Ale naposledy to bylo před dvěma lety.To byl ještě čilý. Co je Ričí? Ty chceš nahoru ? povídám mu . Otočil ke mě prosebně svojí velkou hlavu a dělal na mě psí oči . Tam Riči nevylezeš a nikam nejedeme. Pochopil, co mu říkám a nepokoušel se znovu vylézt.Po chvilce seskočil.Ale přišel ke mě a žďuchnul do mě čumákem.Je to jeho oblíbené gesto,když něco chce.Koukal do otevřených dveří auta a vrtěl ocasem .Prostě mě přemluvil.Udělal jsem schody do auta z přepravek na zeleninu.Riči je japonská doga Tosa-inu a váží 55 kilo.Po bedýnkach vylezl do auta a spokojeně se tam uvelebil.A tak jsme spolu jeli v dnešním parnu na výlet k potoku.Rád se tam před lety brouzdal ve vodě a vytahoval kameny.U potoka byla stráň ,ke které jsem nacouval a tak se mu dobře vystupovalo.Brodil se v potoce,aportoval hozený klacek a bylo vidět, že má radost.

Starý pes.Starý ,šťastný,spokojený pes.Máme ho rádi a on má rád nás.

A přinutil mne se zamyslet.

Jednou třeba budu jako ten starý pes.Nikam nevylezu ,nikam se nedostanu.Bezradně se budu rozhlížet kolem sebe.

Příjde pomoc a podaná ruka?

Udělali jste za poslední měsíc nějaký skutek , dobrou věc, která by potěšila někoho,kdo to zrovna potřeboval ?

Seď , je to Kazach !

Dvě hodiny letu z Prahy Ruzyně do Moskvy.Přistáváme na letišti Šeremetěvo.Po zdlouhavém pasovém a celním odbavení

a ztrátě mého kufru chápu ,proč je toto letiště zařazeno mezi deseti nejhoršími na světě.

V hale na mě čeká můj průvodce Sergej Ivanovič.Moje cesta pokračuje do dvěstě kilometrů vzdáleného oblastního města Vladimir. Musíme se dostat na vlakové nádraží Kazanskyj vagzal. Hlučným,dlouhým eskalátorem sjíždíme do podzemí moskevského metra.Připomíná mi to mraveniště.Všichni někam spěchají. Z tunelů se tlačí podivný zatuchlý vzduch a za ním přijíždí vlaková souprava. Vagóny poznávám, jsou stejné jako jezdí v Praze. V Moskvě ale působí omšele.Ostorožno dvjer zakryvajetsja, ozve se z reproduktoru a souprava se rozjíždí.Se Sergejem zabíráme místo na červené koženkové lavici vedle dveří.

Na dalších stanicích se vagón metra rychle plní cestujícími.Nastoupí také opálený, vráščitý, hubený stařík .

Zaujme mě tím, že má v červnu na hlavě kožešinovou čepici.A jeho kabát je sešitý z malých kožených kousků .

V ruce drží omšelý , snad vojenský plátěný batoh.Zůstává stát u tyče u dveří, kousek ode mne.

Vstal jsem, abych staříka pustil sednout. Sergej Ivanovič mě rázně stáhnul zpět na sedadlo....

Seďaj!.........řekne mi do ucha abych to slyšel přes hluk rozjíždějícího vagonu.Nechápavě se otáčím.

Seďaj ,eto Kazach ! Něsmatri na něvo! opakuje.

A tak jsem pochopil, že Kazaši jsou sice odolní,dlouhověcí , ale v metru musí stát protože je Rusové nemají rádi.

I když jsem se na kazašského staříka nedíval ,cítil jsem celou cestu pohled jeho očí.

Styděl jsem se.Styděl jsem se za Sergeje Ivanoviče.

Zlatá hokejka z Nagana

Hokej tento týden ovládl naše domovy, hospůdky a bary.Mistrovství světa 2016 v Moskvě už od samého počátku nadchlo všechny sportovní fandy.Český národ najednou drží pospolu a politika a migrační vlna jde stranou.

A já si vždy vzpomenu na jednu velkou hokejovou událost. Zimní olympijské hry v Naganu v únoru 1998.

Skákali jsme tehdy radostí a vzniklo to známé,kdo neskáče není Čech.

Náš hokejový tým získal trofej nejvyšší ,zlatou medaili.Na druhém místě tehdy byli Rusové a třetí Finsko.

Naši zlatí kluci se vrátili jako hrdinové a jejich jména nám nadlouho zůstala v paměti.

Vítalo je tehdy zaplněné Staroměstské náměstí i president Václav Havel.Sledovali jsme přímý přenos v televizi.

Nedlouho potom se mi přihodilo něco nezapomenutelného , co ve mě přetrvává i po tolika letech.

V květnu 1998 jsem dostal objednávku na montáž soupravy pro příjem satelitní televize.

Bylo to do Litvínova s tím, že adresu a jméno zákazníka se dozvím na místě.Chlapík u zimního stadionu mě poslal ještě pár kilometrů za Litvínov do Janova. Bungalov s bazénem.V zahradě stála dvoumetrová dřevěná socha hokejisty s hokejkou. Pod tím vyřezaný nápis H L Í N A.

Sále jsem nic netušil. Až když se objevil ve dveřích majitel domu.

To už jsem viděl, že dřevěná socha hokejisty je v životní velikosti.Přišel mi naproti Ivan Hlinka.

Jeho první slova byla : "V Americe na hotelu mi hrálo dvěstě televizních programů.Tady hrajou čtyři a všechny na hovno. Tak s tím něco udělej." Namontoval jsem satelitní anténu a zprovoznil české a zahraniční satelitní kanály.

Pan Hlinka byl spokojený.Asi hodně spokojený. Přinesl hokejku na které byla obtočená stužka se zlatou medailí.

"To mám trofej z Olympiády " řekl mi.

Já jsem jen špitnul " To je ta zlatá, vítězná z Nagana? Můžu?" Podal mi hokejku do ruky. "Klidně si ji prohlédni,je to ona".

Stále jsem tomu nevěřil.Držím v ruce zlatou hokejku z Nagana, kterou Petr Svoboda střelil vítězný a rozhodující gól.

Na hokejce červeno-modro-bílý proužek našich národních barev.

A po celé délce podpisy našich národních hokejových reprezentantů :

Hašek , Šmehlík, Šlégr, Hamrlík, Svoboda, Špaček, Kučera , Jágr, Růžička, Straka, Ručinský, Reichel, Lang, Moravec, Dopita, Beránek , Čaloun, Patera, M. Procházka.

Našich zlatých kluků z olympiády !

Byl to pro mne fantastický neopakovatelný zážitek. Krásné setkání s Ivanem HLINKOU .

Vzpomínky na něj zůstanou stále živé.

Změna k lepšímu

V tisku proběhla zpráva o ukončení televizního vysílání v současném digitálním formátu a přechodu na nový formát MPEG 4 DVB-T2 s kodekem H.265/HEVC.Články měly nadpisy " Čeká nás další výměna televizorů" .

Deníkům a internetovým serverům se úspěšně podařilo rozšířit poplašnou zprávu.Ta samozřejmě dopálila spoustu lidí.Soudím podle ohlasů a sprostých a urážlivých příspěvků pod články.Hlupáci si většinou přečetli pouze nadpis .

Podstatné je ,že ke změně dojde za 4 - 5 roků. První otázka :Kdo z vás zodpovědně ví , co bude dělat za pět let? Elektronický průmysl se vyvíjí opravdu mílovými kroky.Televizní vysílání u nás sledují již minimálně čtyři generace diváků. Ale již neplatí, že černobílou televizi zakoupenou v roce 1960 jsme používali ještě v roce 1975 ,tedy patnáct let .

Nové vysílací a přenosové technologie , které příjdou, jsou již vynalezeny.Zkracují se termíny jejich uvádění na trh.

Proč se tedy máme připravit na změny? Vysílací pásmo nebo chcete-li televizní vlny nemají nekonečnou velikost.

Jsou ohraničeny od někud někam a tečka .Prostě nejsou nafukovací.

Ovšem kromě televize přišly i nové technologie,které hýbou světem.Mobilní telefony a s nimi fenomén mobilní internet.

A teď si položme druhou " Nerudovskou otázku ": Kam s ním , s mobilním internetem ? Každý přece chce být na fejsbúku a dávat o sobě vědět :-)). Někde se musí ušetřit ve frekvenčním spektru místo, aby se dostalo na všechny.

Na televizní diváky i na internetové brouzdaly. Kousek televizního pásma se tedy přidělí vysokorychlostnímu mobilnímu internetu LTE. Aby televize nebyla ochuzena , bude vysílána s větší komprimací ( stlečením,stěsnáním) než dosud,

ale také s větší kvalitou obrazu HD ( až 5krát větší rozlišení než SD standartní rozlišení) . A to je ten nový HD formát.

A teď k výměně televizorů. Za pět let bude model, který dnes používáte již pomalu historickým kouskem.Pak si zvolíte nákup nové TV placky. Ta už bude standartně vybavená satelitním dílem a internetovou přípojkou.Ten kdo má satelitní příjem některého z operátorů může být bez obav, systém HD tam již několik let frčí v pohodě. To samé u kabelovky , když máte její přijímač (terminál neboli kabelový receiver). Televizor je v takovém případě jenom koncové, zobrazovací zařízení. Jiné to ale bude v pozemním příjmu na klasickou televizní anténu.Když zůstaneme u původního televizoru, který nám bude líto vyhodit, dokoupíme za pár stovek krabičku STB set-top-box umožňující příjem nového TV formátu.

Ale nabízí se také další elegantní řešení, které za ty čtyři následující roky určitě udělá velký skok.

A to je internetová televize IP TV (Internet Protokol TV.) Prostě všechno kvalitně a přehledně vyřešíme internetem.

A získáme tím spoustu dalších doprovodných funkcí,které nebudou na běžnou anténu dostupné.Již dnes máme možnost sledovat televizní pořady v době ,kdy my máme čas .Nemusíme být otroky televize, že zrovna běží nějaký seriál ,ale podíváme se na něj v klidu z archivu.Nebo si přehrajeme jenom pasáže, které nás zajímají.Doba videokazet a DVD je dávno pryč.Nebude už nutné si něco nahrávat, aby nám to neuteklo.Prostě si to najdeme v archivu.

Takže -Změna je život ! Není třeba na ní nadávat. Je to realita a změna k lepšímu .

Já a moje děti se na ní těšíme.

Nesvítí,svítí

Jsem chlápek technicky založený.Nebudu tady rozebírat světlé a temné chvilky života.Přejdeme rovnou k praktickým každodenním zkušenostem, jak ze tmy udělat světlo a naopak.

Zavolal mě k sobě domů soused.Prý má pro mě jeden velký matematický oříšek.Soused je učitelem matematiky na střední škole. Říkám mu :"Jestli po mě budeš chtít řešit rovnice, tak se mnou nepočítej."

" To ne, ale podívej se, mám tady jeden problém a už celé odpoledne tím nemůžu hnout . Koupil jsem nový lustr se třemi žárovkami a nějak se nedaří ho zapojit!".Na stropě obýváku bylo pověšené svítidlo , ze stropu čouhaly čtyři dráty.

Pokračoval:"Myslel jsem ,že to bude jednoduché , tak jsem to pospojoval.Měla by svítit jedna žárovka,dvě žárovky a nebo všechny tři.Tady mám dvojitý vypínač".

Potom vytáhl poznámkový blok a unaveně mi začal vysvětlovat:"Nejdříve jsem zapojil černý vodič na černý, hnědý na hnědý a druhý černý na modrý no a ten zelený je uzemnění . Ale svítila jenom jedna žárovka.Tak jsem to přehodil v opačném sledu.A zase jenom jedna. Podívej tady jsem si spočítal všechny kombinace podle permutační rovnice V = n faktoriál lomeno en mínus k. A všechny možnosti jsem už vyzkoušel. Tady to mám napsané a zakreslené. Ale něco dělám blbě.Svítí pořád jenom jedna žárovka". Koukal jsem jak jelen na jeho matematické vyjádření pro připojení lustru v obýváku.Na průmce jsme probírali v matice kombinatoriku , ale každého zajímalo jenom kolik je možností při vyplňování sportky. Nikdy jsem neuvažoval o tom, kolik kombinací se naskýtá u takové zdánlivě jednoduché práce - pověsit a připojit lustr. Navrhnul jsem,že se ještě podíváme do vypínače, jestli nejsou přehozené dráty. Zkusil jsem je propojit opačně.Nahodili jsme jistič.Chvilka napětí. A svítí! Ale jenom jedna žárovka ze tří možných.

"Nemáš tady nějakou stolní lampičku?" Přinesl mi svitidlo z ložnice.Vyzkoušeli jsme v něm všechny žárovky.

Dvě z nich byly vadné. Říká se ,že za blbost se platí.Soused měl štěstí. Ode mne to měl zadarmo.

Mé vánoční kouzlo

Vánoce.... Slůvko, které nás navrací do dětství.Nutí nás ke snění.Vybaví se nám při něm mnoho krásného.Nemám teď na mysli ty dnešní vánoce vyzdobených supermarketů.Nespojuji je s tlustým bělovlasým chlapíkem v červeném kabátě se saněmi a s párem sobů.

Naše vánoce jsou ty ježíškovské.Když jsme po štědrovečerní večeři šli všichni ke stromečku.Tatínek zapálil opravdové svíčky a prskavky na stromku a rozdával nám dárky ,které byly pečlivě zabalené a urovnané pod stromečkem. Na sekretáři stál papírový betlém s malým Ježíškem, třemi králi,ovečkami a dalšími postavičkami, které namaloval pan Mikoláš Aleš .Nad tím se vznášel papírový anděl a v ruce držel nápis Pokoj lidem dobré vůle a malou rozsvícenou žárovičku.Venku tiše poletoval sníh a doma bylo krásně teplo a útulno. Nepátral jsem po tom odkud jsou dárky.Bylo to vánoční kouzlo .Přinesl nám je Ježíšek.

Přešly roky a já se začal podílet se na přípravě štědrého večera pro naše děti.Využil jsem svojí profesi zvukaře, nahrál a sestříhal několik zvuků a vánoční hudbu.Dalšími rekvizitami byl kazetový magnetofon a časový spínač pro osvětlení stromečku. Štědrý večer se rázem stal pro celou rodinu tajemným svátkem v mojí režii a podle mého scénáře .

Večeřeli jsme v jídelně.Obývák byl hned vedle a měl prosklené dveře.Ty jsem nechal na škvírku pootevřené.Skončila večeře a najednou vedle vrzly balkónové dveře.Bylo slyšet kroky v obýváku, pak žuchnutí balíčků na zem, šustění papíru.Dětem bylo 4 a 8 roků.Zářila jím očička, překvapením pomalu ani nedýchaly.Kdo to tam je? Pšššt, ať nevyplašíte Ježíška.Ozvalo se zacinkání zvonečku, vrzly dveře a bylo slyšet odlet tryskového letadla.Přes skleněné dveře jsme uviděli, že se rozsvítila světélka na stromečku a odněkud se tichounce linula Malá noční hudba.Pak jsme vstali od stolu a šli celá rodina ke stromečku pod kterým byly pečlivě zabalené dárečky.

To bylo moje vánoční kouzlo.Děti se na něj každý rok těšily až uslyší Ježíška. Tak jsem to postupně vylepšoval . Jednou přijel Ježíšek s náklaďákem , jindy na motorce nebo na saních s rolničkami koní .Zacinkal na zvoneček a popřál nám " Veselé vánoce !"

Děti se nikdy neptaly jak je to možné, kdo nám to tam o štědrém večeru chodí?

Bylo to vánoční kouzlo, velice opravdové kouzlo . Byl to Ježíšek na kterého naše děti vzpomínají i když jsou dospělé Krásné vánoce i vám.

Naposledy, co jsem pil kafe

Že se při práci jako televizák vůbec nenudím ,to je příhoda z minulého týdne .Paní Kučerová si mě pozvala na opravu televize. V kuchyni mě přivítal veliký šedý kocour Felix.Procházel se po stole a natahoval se ke mě.Paní Kučerová mu řekla :" Felixi, pán ti nedá pusinku." Následoval klasický dotaz , jestli si dám kafe a že mi k tomu dá šlehačkový dort.No já jsem ze samého předvánočního spěchu celý den nic nejedl, tak říkám ,že ano. Ale nejdříve že opravím a naladím televizi v obýváku.Hodná paní Kučerová mi to zatím v kuchyni připravila. Pak přišla do obýváku podívat se na nové televizní programy. Já jsem zatím šel do kuchyně na kafe. Koukám a sakra .Felix sedí na stole a olizuje mi šlehačku z dortu.Říkám si ,no dobrý , teď už šlehačkový dort nemusím. Dopil jsem kafe ,paní Kučerová přišla z obýváku a proč jsem si nevzal dort.Poděkoval jsem ,že zrovna držím dietu.A mezitím zírám jak blázen, Felix vylizoval lógr z mého hrnku . A milá paní Kučerová na to kouká a říká : "No, víte on je to takový hašišák a má strašně rád kafe".

Tak jsem si v duchu představil, jak Felix ochutnával moje kafe, když jsem nebyl v kuchyni.Nojo, no.Ty televizáci to nemají lehké.Tak uvažuji ,že budu kafe u zákazníků odmítat.Protože naposledy to byla opravdu chuťovka.