Blues mého obrazu

Blues o mém obrazu

František (c)

Koho se zeptat , snad k Bruncvikovi,

ten štítem,mečem brání práva,

že jeho lev mi něco poví,

co nepobere moje hlava?
To vzdychne: "Tvoje fasáda je stará.
I když chceš vyhrát schytáš rány.
Ne každý dobré rady dává,
budeš mít zase nové šrámy ."

Já na duši jsem samý šrám.
A myšlenkový pochod strádá.
Nemám už okna dokořán
a soumrak potichu se vkrádá:
Kůň který dávno parkůr vzdal:
Už otvírají v nebi brány.....
Ale já chtěl bych jít kus dál :
Nechci mít zase nové šrámy.

S jarem má obraz nový rám.
Má duše : Nic už nepostrádá !
Nalij si ze mě plný džbán.
Můj život není limonáda.
Proč štěstí ukazovat záda?
Vyházím všechny staré krámy.
Budu dělat to, co máš ráda,
nemám už žádné nové šrámy.

Do lučních květů rosa padá,
vůně mě možná lehce zmámí.

Duše i tělo všechno zvládá,

než bude mít zas nové šrámy.

Cesta lučním kvítím

Cesta lučním kvítím

František ©

V horách, co žádná stezka není,

ztratíš se lehce v nízké kleti.

" Kudy jít dál? " když na kameni

nenajdeš znak co pomůže ti.

Myšlenka chmurná nepohladí:

"Nepoznáš, kam se dostane

poutník ,kterého cesta svádí

na louky z kětů ustlané? "

Mohu si přát jen krásné věci,

a poznat všechno nepoznané?

Být volným a ne ptáček v kleci.

To se mi jednou také stane!

A teplo rozleje se v duši,

nebudou dveře zamčené,

bude tam stát ta co jí to sluší,

na louce z květů ustlané.

Noční dobrodružství

Ztratil se nám Riči! Cloumala se mnou paní ,aby mě vzbudila.Je to půl hodiny co jsem ho pustila na zahradu a ještě nepřišel.Byly dvě hodiny po půlnoci a já rozespale vstával z postele.Vzal jsem baterku a procházel naší zahradu i louku za domem.Zašel jsem do vsi a prohlédl i silnici a příkopy.Riči je japonská doga tosa-inu.

Je to náš velký kamarád, člen rodiny .Je mu 14 roků. Narodil se 15. srpna 2004.Na lidský věk je to už hodně přes devadesát roků. Už se mu špatně vstává , často kulhá,než si rozchodí přeležené tlapy.A teď byl pryč.

Po víc jak hodině hledání se mi vybila baterka,tak jsem se vrátil domů.Žena brečela ,že už Riči někde natáhl packy a nikdy ho neuvidíme.

Napadlo mě ještě zkusit ultrazvukovou, pro člověka neslyšitelnou píšťalku.Byl na ní naučený ,ale několik roků jsme jí nepoužívali. Nebylo třeba, stačilo zavolat a vrátil se zpátky.V noci jsem volat nemohl, sousedé brzy ráno vstávají do práce. Do studené noci jsem pískal Ri - číííí ,Ri-číííí. Až za dlouho jsme uslyšeli ve tmě na asfaltovém chodníku k domu tlapání velkých pacek.Riči byl doma.Vypil misku vody a padnul do svého košíku.A my si po dvou hodinách oddechli.

Ráno jsem šel na zahradu a nestačil se divit.Poškozený plot a plocha trávníku rozrytá. Divočáci u nás pěkně řádili.Začalo mi docházet,jak to v noci bylo.Bystré smysly našeho psa divočáky zaregistrovaly.Předstíral,že chce ven čůrat.Ale šel ty nezvané vetřelce vytrestat a vyhnat z našeho pozemku.Dostal za to celou šišku psího salámu.

Ten náš hrdina.

Řetězová reakce

V divadle jsem nebyl už hodně dlouho.Je to škoda,protože sledování televizní obrazovky nikdy nenahradí atmosféru divadla.Akce herců a reakce diváků. Jeho bezprostřednost a živost.

S úsměvem si tu zavzpomínám na návštěvu představení ústeckého "Činoheráku" v době jeho největší slávy.

Šli jsme na Dantonovu smrt.

Dnes je 229.výročí pádu Bastily 14.července 1789. Tak to je vzpomínka aktuální.

Dantonova smrt je divadelní drama o třech dějstvích, které napsal německý autor Karl Georg Büchner.

Děj z období Velké francouzské revoluce, nahlíží na její průběh a vrcholí smrtí hlavního hrdiny Dantona.

Dostali jsme "protekční" lístky do prostředních sedadel první řady.Bylo to necelý metr od forbíny (okraje divadelního jeviště). Teplo v divadle a revoluční děj dramatu mě ukolébával k polospánku.

Z toho jsem se dostal ,když herci na jevišti znázorňovali scénu z bojů na pařížských barikádách.

"Svoboda vede lid na barikády."

Byl to dokonalý živý obraz, přímo podle originálu od francouzského malíře Eugena Delacroixe.

Jedna herečka přišla na jeviště s rudým praporem a obnaženýma prsama.V dnešní době jste podobnou scénu mohli vidět ve volební místnosti. Ale v roce 1984 diváci opravdu zírali (někteří se i těšili) na emotivní oživení divadelní hry známým výjevem.

Další rozruch nastal až ve třetím dějství divadelního představení.

Revolucionáři byli pochytáni a vsazeni do vězení.Jak jsem již uvedl , seděli jsme v první řadě blízko u forbíny . Měli jsme téměř těsný kontakt s jevištěm a herci. Tři revolucionáři se loučili se životem před nadcházející popravou pod gilotinou. Pánové Jan Hrušínský , Jiří Schmitzer a Tomáš Töpfer , hvězdné obsazení této hry, pronášeli svá poslední slova . "Měli bychom se z toho všeho vyřvat ! " ,řekl pan Schmitzer a poté padli všichni tři na všechny čtyři,těsně na kraj forbíny a začali řvát do obecenstva jako lvi, kteří se perou o svůj holý život.

"Uááá ,uááá, uááá,uááá!!! "

Obecenstvo pochopilo dramatičnost této chvíle a tiše přihlíželo.

Ne tak moje žena.Ta se začala v tu chvíli smát , protože pan Schmitzer řval jen kousek proti ní. Ta se nesmála, ta se chechtala, vlastně nechechtala, ale řehtala na celé kolo.

Herci po chvíli přestali se řvaním ,stoupli si vedle sebe s rozkročenýma nohama a rukama za zády. Žena mezi tím nakazila celé publikum v činoheráku svým smíchem. Smála se až se zajíkala.Tekly jí slzy po tváři a nemohla přestat .

Pánové na jevišti s kamennou tváří trpělivě čekali.Smích mojí ženy se ale nesl hledištěm a jako lavina strhával daší diváky. Pánům hercům začaly cukat koutky a aby "nespadl řemen", tak se raději obrátili zády. Smích ale neustával, ani když na jeviště přitáhli gilotinu a odsouzence postupně "sťali " . Řehtala se i když kat držel za vlasy "useknutou" hlavu. La mort de Danton.

V tragickém okamžiku dramatu se moje žena aktivně a na poslední chvíli zapojila do děje a zvrátila tím celý průběh Velké francouzské revoluce.

Teda alespoň v ústeckém Činoherním studiu.

Eugene Delacroix "Svoboda vede lid na barikády"

Pátek třináctého

Můžete věřit a nemusíte.Že je třináctka nešťastné číslo? Já se třináctého narodil, takže no problem.

Ale dnes si na mě páteční třináctka přímo smlsla. Pravidelně nakupuji v blízkém supermarketu.V pátek jsou u pokladen docela fronty.Přišel jsem na řadu ,uložil zboží do košíku , a že budu platit kartou.

"Přiložte kartu . PÍP . Zadejte pin. * * * * ENTER , zelené tlačítko. A NIC.

Zkuste to ještě jednou ,usmála se na mě pokladní.

" PŘILOŽTE KARTU. PÍP. ZADEJT PIN .* * * * ENTER ZELENÉ TLAČÍTKO ." A opět nic.

"Vy mačkáte žluté místo zeleného?" ohradila se pokladní.Né , mačkám zelené,pokaždé.

Po třetím pokusu "to spadlo " a pokladní musela znovu naťukat platbu.

To už se mi snažili radit i zákazníci za mnou. Pane , máte tam vůbec kredit ? Nebo , jestli by nebylo rychlejší to zaplatit hotově.Pokladní změnila profesionální úsměv na šťovíkový a počtvrté, popáté mi znovu nahazovala platbu kartou. Potom se odhodlala k otázce:" Pane už jste někdy tou kartou platil ? " Samozřejmě , že platil. Používám jí už pět roků. To je divný. Zkusila šestý pokus.Platba prošla a šest lidí za mnou si oddychlo.

Jó , pátek třináctého musí o sobě dát vědět :-D

Image našeho psa

Byli jsme v létě v Telči.Jihočeské městečko s krásnou,svéráznou architekturou na malebném náměstí.Městská památková rezervace pod ochranou UNESCO.

Kousek od nás zastavil autobus plný Japonců.A všichni se hrnuli k nám. Podloubí domů a jejich barevné štíty je v tu chvíli nezajímaly.Fotili a natáčeli si našeho psa ze všech stran.Ti odvážnější si k němu klekli,hladili ho.Jiní chtěli fotku jak ho vedou na vodítku.

Oni totiž Japonci potkali v Čechách svého krajana.

Náš Riči je TOSA INU- Japonská doga. Pes samurajů.

Bylo ,nebylo

Začínají takhle pohádky Boženy Němcové.Ale prožili jsme i takovou dobu . Bylo a potom třeba dlouho nebylo.

Tu se stal nedostatkovým toaletní papír.Ale český člověk si s tím poradil a tak jsme měli na záchodě nastříhaný štos novin Rudé právo.Banány a pomeranče ty byly jenom na vánoce a ještě se musela vystát pověstná fronta. Fronty se stály na všechno , na maso ,na nové knížky ,na nábytek,na pořadník na auto, na barevné televize.

Práce ale kupodivu byla pro každého.Všichni museli pracovat.A jak ? Já například pracoval v Tesle. Říkalo se že TESLA je zkratka TEchnicky SLAbé . První televizory byly elektronkové a ty měly určitou omezenou životnost. Tehdy najednou na trhu nebyly elektronky PCL 85 a PY 88. Nevyráběla je ale firma Katoda Olomóc, jak to bylo v Jáchyme hoď ho do stroje.Byly z Polska. Vyřešilo se to operativně . Než nám Poláci v rámci RVHP dodají nové elektronky , budeš Františku ve velkoobchodním skladu vyndávat elektronky z nových televizorů, aby se mohly opravovat ty staré.A tak jsem půl roku otevíral tisícovku krabic se skladovými televizemi. Vybíral elektronky,třídil a balil pro opravny Tesly, aby lidem fungovaly jejich černobílé bedny.

Další velká akce byly malé rozhlasové přijímače Mambo.Dostali jsme tisícovku přijímačů a žádný nehrál.Řekli nám ,to dělají vězni v Tesle Bratislava a těm je jedno jaké součástky tam dají.Přijímače jenom šuměly .Tak jsme půl roku opravovali rádia.Potom přišly chybějící elektronky od Poláků a tak se půl roku vracely zpátky do televizorů a ty se musely vyzkoušet,jestli ještě hrají, protože byly uskladněné ve vlhku.Prostě ,každý tehdy měl práci, a když ji neměl tak se pro něj vymyslela.

Jednou mě TESLA poslala do Liberce na LVT ,to byly Liberecké,výstavní trhy.Povýšil jsem na vedoucího Výstavní prodejní expozice národního podniku TESLA. Pořádaly se tam zájezdy z celé republiky to bylo i ze Slovenska.LVT byla taková velká tržnice nedostatkového zboží, když tu ještě nebyly tržnice vietnamské.Měli jsme tam vystavená rádia,magnetofony, televize. Ale lidi kupovali to co nejvíc potřebovali a nikde to nebylo. Baterie,baterie,baterie. Tužkové,monočlánky , 9 voltové .Denně několik tisíc baterií ,pro které si lidi jeli stovky kilometrů. Mě z toho šla hlava kolem.Čtrnáct dní to stejné . Už jsem se ani neptal " co si přejete " ale "jaké baterie potřebujete ?" . Dnes se tomu jenom směju.

Taková byla doba.Z bláta do louže a vytloukání klínu klínem.Byla ta doba dobrá nebo špatná..............??

Dnes vám to mohu říct, a není to apríl.Byla to doba na hovno!!

A pro člověka i ztráta spousty drahoceného času.